Satanské verše
Když proud zase pustili, jeden z tavičů se pokusil prorazit škraloup tuhnoucí strusky na povrchu železa. S rozmachem do něj jebnul železným tyčom… a natlakovaná tavenina mu vychrstla do obličeje. Těžko říct, jak to tenkrát doopravdy bylo, ale o tom neštěstí si povídalo celý město. Každopádně příběhy končící smrtí nás vždycky budou zajímat a fascinovat. Už si přesně nepamatuju definici smrti od německýho filozofa Heiddegera, která smrt popisuje jako jedinou jistou a nepředstižitelnou možnost našeho bytí. Jenom si pamatuju, že právě vědomí smrti, vlastního konce, on postavil jako princip starosti o vlastní bytí a to, co nás odlišuje od všech dalších tvorů, co nás dělá lidma.
Ve znalosti smrti jsme všichni amatéři - známe ji jenom zprostředkovaně, když nám umře někdo blízkej. Děsí nás umírání, který ale pořád ještě je součástí života. Kdysi před léty mi můj nevlastní děda v bolestech umíral na rakovinu. Býval to horal, celoživotní lyžař a cyklista, kus chlapa. Když jsem ho asi měsíc před smrtí nesl v náručí do koupelny, vážil třicet osm kilo. Rakovina ho sežrala zaživa. A jak jsem ho nesl, přitáhl si moji hlavu ke rtům a pošeptal mi.
- Tohle bych nikomu nepřál. Ani největšímu nepříteli...
Ta slova slyším dodnes a dodnes mi běhá mráz po zádech.
Smrt je nanejvýš intimní a nanejvýš osamělej okamžik. Dovoluju si to tvrdit, protože jsem se už dvakrát opíral o dveře na druhou stranu. Poprvé to bylo před sedmnácti lety, když jsem na Suchých skalách padal z cesty, která se jmenuje Satanské verše. Letěl jsem dolů mezi šutry a v tu chvíli mi bylo jasný, že to nepřežiju, že to je konec. To vědomí nevyhnutelnosti ve mně ovšem nevyvolalo žádnou paniku ani strach. Byl jsem smířenej a cítil tak hlubokej klid, že se to nedá popsat. Ta chvíle netrvala ani dvě vteřiny, ale rozměr měla asi jako celej můj předchozí život. Když jsem se probral z bezvědomí, viděl jsem modrý nebe a koruny borovic. A taky vytřeštěnej obličej mýho kámoše, Zmrda, kterej křičel: Vole! Ty žiješ!
Hlava i kosti mi tenkrát srostly rychle, ale s psychikou to bylo horší. Začal jsem se na skalách bát. Musel jsem se s tím strachem naučit pracovat. Dva roky na to jsem vylezl svůj nejzásadnější výstup - údolní stěnu na Kapelníka ve Skaláku.
Takovej zážitek prostě člověka trochu změní.
Druhou možnost zabít se jsem měl asi čtvrt roku po nástupu do slévárny. Ale nepamatuju si nic, protože to bezvědomí už bylo podstatně delší. Nepamatuju si následující dva týdny po úrazu. Zase mě to trochu změnilo. Těžko říct, jestli k lepšímu nebo horšímu. Když mě něco silně dojme, jsem schopnej se zfleku rozbrečet. Když mě něco pobaví, směju se tomu jako idiot. Někteří mí kamarádi na vlastní kůži zakusili moji ne právě diplomatickou prostořekost.
Někdy chodím na Sušky a vždycky se stavím pod Satanskými verši. Dodnes nechápu, jak jsem to mohl přežít. Jedním z možných vysvětlení je, že mě Bůh miluje. Ovšem jeho trpělivost má svoje meze. Je mi jasný, že podle pravidla všeho do třetice už mi zbývá jedinej pokus. Ten poslední. Šetřím si ho, ale nebojím se. V tom klidu těsně před tím se utopí všechny strachy a bolesti.
Libor Jakubec
Tisíc kilometrů
Pro zachování lidskosti je naprosto nutný dělat zbytečný, nepochopitelný a nebezpečný věci. Věci, který jsou na hranici lidských možností a jeden za ně může zaplatit životem, ale pouze takový věci dávaj životu smysl.
Libor Jakubec
Pstruh na másle
Do mýho oblíbenýho baru jsem tenkrát vjel na kolečkovejch bruslích a ta drzá hubená holka tam už seděla a hned se na mě osopila: No kde seš? Hodinu tady na tebe čekám!
Libor Jakubec
Černá perla neprohrává
Šaňo je mladej chlap o něco drobnější než já a je Rom, na což je přirozeně hrdej, a tak si nechá říkat Černá perla. Nedávno seděl v kavárně u vedlejšího stolku a nějaký ženský kroutil před obličejem hrbolatou, kloubnatou pěstí.
Libor Jakubec
S gumou za pět set
Slovo kurva je v češtině dost nadužívaný. V jistým smyslu nahradilo dřívější křesťanský sakra. Rovněž má význam hrubý nadávky: támhle ten je taky pěkná svině, hajzl, podrazák čili... kurva. Původní význam – prostitutka – je řídký.
Libor Jakubec
Lužická porucha
Dá se nevěra pochopit? Dá se přijmout a odpustit? Kdepak. Nedá. Nevěra je totéž co zrada. Ta se dá jedině potrestat. Alespoň ve vlastním srdci srovnat to hnusný skóre. Alespoň vlastní srdce potěšit pomstou.
Libor Jakubec
Jdeme ke mně, nebo k tobě?
Byly to krásný klidný dny, když jsem byl sám a chodil si, kam jsem chtěl, kdy jsem chtěl a s kým jsem chtěl. Svoboda mě naplňovala bezstarostnou drzostí, odvahou a lehkou melancholií.
Libor Jakubec
Šperky
Jednou se takhle povaluju na sedačce v koutě baru a barovej pult mám jako na dlani. Ale nezajímá mě, neboť mám rozečtenej román Norské dřevo od Haruki Murakamiho. Užívám si krásnou depku.
Libor Jakubec
Okno s lopatou
Od chvíle, kdy jsem se v nemocnici probral z kómatu, uplynul rok. Půlčtvrtá stovka dnů, který jsem kdoví proč dostal darem. Nastavenej život. Život, co možná někomu jinýmu bude chybět.
Libor Jakubec
Líbezné zářijové dny
Dal jsem si po ranní šichtě lehčí vyjížďku na milovaným enduro kole a vracel jsem se kolem náhonu, kterej byl vypuštěnej skoro na dno. A vidim v bahně u břehu skákat čokla, malýho čokla, kterej byl po bříško v kalužinách.
Libor Jakubec
Chůze a čas
Z domu do slévárny to mám asi tři kilometry, proto nejraději chodívám pěšky. Chůze, obyčejná chůze je slavností svobody, je to rituál a je to dar.
Libor Jakubec
Příchod Adventu
Byl několikátej den po začátku prosince a do slévárenský haly nacouval velkej autojeřáb, aby položil víko na největší pec Barboru, protože ona stojí mimo operační prostor našich mostovejch jeřábů.
Libor Jakubec
Svět se na nás dívá
Jednoho dne byl Medvídek zamlklej a měl špatnou náladu a chodil po place v roláku, takže budil podezření, že je buď nastydlej nebo má na krku cucflek od přítele Oldy.
Libor Jakubec
Opilý Héfaistos
Vstoupím-li do formovací haly, ještě dřív, než mi na hlavu spadne první hrst písku, ucítím ten smrad, tu štiplavou jedovatou vůni výparů z odlitých forem. Mám rád vůni seškvařenýho písku po ránu.
Libor Jakubec
Situace Na Růžku
Za rozbřesku po noční šichtě, když vylezeme ze sprch a nad horami tiše září červánky, chodíváme chlastat Na Růžek. V jediný knajpě s tak časnou otevírací dobou my z duše smýváme prach a pot a tyranii lidský zloby.
Libor Jakubec
Závodní lití
Pohodový lidičky celýho světa se na svatýho Martina v 11:11 připojili ke společný modlitbě a zahalili tak svět pozitivní energií. Já jako necejtil nic, ale slévač Šmoula asi jo, protože se na pracovišti ožral jak zvíře.
Libor Jakubec
Ženská duše
Vzpomínám si, jak jsem psal, že ve slévárně žádný ženský nepracujou. Tak určitě, mlácení kladivem do odlitků a odlévání železa by je stejně nebavilo.
Libor Jakubec
Řeč pana Zdendy
Stromy se svlékají do naha ze všeho, co oblékaly, a naše práce tone ve tmě. A je nám smutno, protože nemáme komu ubližovat; pan Zdeněk, nejspíš z toho věčnýho chlastu, onemocněl s ledvinami a pod přísnou dietou zůstává doma.
Libor Jakubec
Strach
Pak se něco převrátilo. Probudil jsem se v bílých prostěradlech a z obou předloktí jsem měl vyvedený kanyly s průhlednými hadičkami. Od hrudi se mi vinuly bílý tenký drátky.
Libor Jakubec
Růže pro myšku
V supermarketu, kam chodívám nakupovat jídlo, pracuje jedna prodavačka, která je mi kdovíproč sympatická. Není to vyložená krasavice. Spíš taková drobná bojácná myška s vykulenýma očima.
Libor Jakubec
Struska
Jedna z nejdůležitějších věcí, na kterou musíme ve slévárně hodně dbát, kromě toho, abychom nebyli příliš ožralí a nezdržovali se pod zavěšeným břemenem, je zabránit, aby se do odlitků dostala struska.
předchozí | 1 2 | další |