Situace Na Růžku

Za rozbřesku po noční šichtě, když vylezeme ze sprch a nad horami tiše září červánky, chodíváme chlastat Na Růžek. V jediný knajpě s tak časnou otevírací dobou my z duše smýváme prach a pot a tyranii lidský zloby.

Vstupní místnost Na Růžku je čistým nekuřáckým bufetem s pestrou nabídkou jídel dobře výživných pro pracující lid. Za ní je oddělená místnost, kde se podává tekutá strava a na talíři je hlavně upřímnost lidí, kteří nemají co ztratit, leda život.

Chodíváme sem po noční s Muchotrávkou a s Vendou, občas s námi zajde i Chrchlík, kterej ovšem teď chudák marodí na nohy. A potkáváme zde další noční pracující z ostatních fabrik, bezdomovce a notoriky, takže se všichni tak nějak známe a tykáme si, protože je úplně jedno, kdo chlastá na zármutek a kdo chlastá na žal.

Chodí sem Bejk, kterej prý kvůli vychlastanejm játrům zhubnul ze sto padesáti na osmdesát kilo, je bezzubej a šacoval jsem ho na šedesát, až jsem se dověděl, že je o dva roky mladší než já.

Pár ranních piv sem chodí vypít Pepa, kterej si při tom přečte nejpokleslejší bulvární plátek a užívá zaslouženýho důchodu. Taky sem chodí Stoklasa, notorik neurčitýho věku, jenž se občas poblije na stůl. Poté, co odevzdá dítě do školky, se zde stavuje i bezzubá Jana, která na mě zpočátku dělala oči, ale jelikož bývá už po dvou pivech agresivní, musel jsem ji jednou poslat do prdele.

Výraznou postavou je Klíňák, náš bývalý kolega, jenž ve slévárně makal skoro dvacet let a prej jsme se tam spolu kdysi potkali, když on nastupoval a já končil. Nepamatuju si ho z tý doby, ale on mě jo a říká, že jsem byl takovej nemluvnej hubenej kluk s dlouhejma vlasama. To, až na ty vlasy a hubenost, platí pořád. Jenže teď mám bezmála metrák a cizí chlap, kterej v hlavě nosí mozek, mi sprostou urážku do očí neřekne.

Klíňákovi se říká Klíňák, protože když je nakrmenej, hlasitě a nepřetržitě žvaní nesmysly a vráží lidem klíny do hlavy. Má typickou vrávoravě houpavou chůzi, kterou jednou objasňoval nějaký prostinký hrdličce: Víš, za války jsem sloužil na letadlový lodi a od tý doby mi to houpání zůstalo.

Klíňák je dobrák, ale řve na celej lokál a pije takzvaný soupravičky. To je vždy naráz jedno pívo a jeden velkej rum. Po noční dává obvykle pět soupraviček a pak odchází na pětkrát.

Nedávno s námi začal Na Růžek chodit jeden novej kolega, bývalej profesionální voják Slovenský republiky. Narodil se někde pri Kežmaroku a říkáme mu Súpravička, neboť dělá to samý co Klíňák, jenom místo velkejch rumů aplikuje velký vodky. Čím víc súpraviček, tím je pochopitelně chytřejší. Súpravička s  Muchotrávkou rozhovárajú po slovensky a já jim odpovídám česky a všichni si náramně rozumíme. Nad naším mezinárodním dialogem dohlíží hospodskej Radek, jenž má pro společenskou spodinu pochopení a častuje nás zásobami historek ze života luzy. Spoustě klientů dává jídlo a chlast na sekeru, blitky z ubrusu uklidí, ale zakazuje nám hrát karty, protože nás to zdržuje od chlastu. On je naše máma, a proto musí bejt přísnej.

Daleko dřív než já začala Na Růžek chodit slečna Leona. Podle mě to není alkoholička, i když během občasný návštěvy vysápne tři čtyři vinný střiky. Ona je barmanka a spoustu lidí tohoto ražení zná jménem a má je ráda. Každýho se vyptává: Co novýho? Dcera už zdravá? Jak je po operaci? Kdy jdeš na další? Mně si taky pamatuje a tvrdí, že jsem na ni byl jednou v Bumerangu hustej. Nepamatuju si to, ale do Bumerangu jsme kdysi chodívali hrát stolní fotbálek a pokaždý jsme se tam zhulili na salát. To už je dávno.

Návštěva Leony je nárazová, občasná, nikdy Na Růžku nevysedává dýl než čtyři drinky. Ačkoli vypadá veselá a povídavá, mně se zdá nějak vnitřně smutná. Nikdy jsem se na to nevyptával, ale došlo mi, že nemá stálýho chlapa. Ne že by nebylo v jejích silách někoho sbalit. Zřejmě o to nestojí a v tom jí naprosto rozumím. Člověk nežije od toho, aby se někoho doprošoval, někomu přizpůsoboval, někomu dovolil se sebou manipulovat, někomu neustále skládal účty. Upřímně: nechápu, proč většina lidí mermomocí žadoní o partnera. Asi nedokážou být sami se sebou. Cítí prázdno, který doufaj zaplnit partnerem, dítětem, péčí o domácnost, společenským postavením. Na to všechno zvysoka seru. To mi je k ničemu. To je totiž to skutečný a nejprázdnější prázdno, o čemž mi dostatečně vyprávějí ožralecký zpovědi přátel, když vystřízlivěj z prvotního zamilovanýho nadšení. Tohle je přece můj život, moje jediná šance být na světě a nikdy se už nevrátit, moje radost i můj smutek, můj rozepsanej list papíru, moje ideály, kterých se nevzdám bez boje. Dovedu si představit ty protáhlý ksichty inteligentů, který to nikdy nepochopěj. Nepotřebuju nikoho. Potřebuju žít v míru sám se sebou, protože sám se sebou budu umírat.

Jednou, když Leona něco vyprávěla, objevil se jí na tváři tak rozumnej a přívětivej výraz, až mě to zarazilo. Vzápětí to zmizelo, ale já jsem jí řekl:

- Leono, ty jsi krásná ženská.

Ona vykulila oči: Cože? A drobátko zrudla, koutky úst se jí protáhly do stran a v tu chvíli byla úplně bezbranná.

- Ty si děláš srandu, žejo. To byla ironie… řekla smutně a mně jí bylo líto.

Jsi tak hloupá, nakolik znáš lidi! Já toho moc nenamluvím, ale když už něco řeknu, myslím to vážně. Nedokážu bejt neupřímnej, jenže upřímnost sama o sobě není dobro. Někdy může někoho ranit. Proto jsem radši zticha, pokud pochybuju o dobrým dopadu svých slov. Ale upřímnosti si já cením.

Upřímnost je nade vše.