Opilý Héfaistos

Vstoupím-li do formovací haly, ještě dřív, než mi na hlavu spadne první hrst písku, ucítím ten smrad, tu štiplavou jedovatou vůni výparů z odlitých forem. Mám rád vůni seškvařenýho písku po ránu.

Je to vůně naložená životem, známka toho, že se něco děje, výroba jede dál, pece taví litinu, pakovači mají co pakovat a brusiči co brousit a pan továrník má bejt proč na nás hrdej. Je to zvláštní naplňující pocit, když se na konci šichty dívám na vyrovnaný formy, zakramlovaný a zašvérovaný a připravený k odlévání. Občas se přihodí, že některým z větracích okének ve stropě vlétne do haly pták. Krouží pod prosklenou klenbou, vdechuje jedovatý výpary z pecí a neví, kudy ven. Chlapi křičí:

- Sviňák! Hází na nás prach a sere nám do rámů!

Na světě není hlubšího sdělení, než když máme v otevřených nesložených formách nasráno. Vždycky se dívám, jak se ptačí perutě potulují prostorem a marně hledají únik. Tady by se hodila ta Sekyrkova vzduchovka se zaměřovačem. Zabít. Zabít. Zabít. A hrdej jsem, když po ránu obcházím brusírnu a vidím ty hromady odlitků, který jsme včera naformovali, už vychladlý, otryskaný, ořezaný a obroušený a připravený k expedici. Železo můžu vzít do ruky a potěžkat ho.

Trochu podobnej, i když nesrovnatelně lacinější, pocit jsem míval kdysi, když jsem se večer po uzávěrce díval na konečnej náhled zítřejších novin. Články pěkně zalomený, fotky doostřený, černě zářící titulky. Míval jsem to rád. Jenže postupem let mě okouzlení tiskařskou černí opustilo. A jako u všeho to nebylo kvůli práci samotný, která nikdy není nedůstojná. Bylo to zase a opět kvůli lidem, kteří o tý práci rozhodují. Ještě před lety býval nejmenším zlem pro novináře vydavatel novin, protože toho zajímala jedině čísla: kolik novin se prodá, kolik inzerce se nabere. Prostě mu šlo jen o prachy a jedno jak. A armáda pitomců, kterejm se říká manažeři, k tomu měla nás, nevědomý autory, nasměrovat a dokopat. Žádnej manažer nikdy nevymyslel nic duchaplnějšího než systém padajícího hovna. To je postupný delegování úkolu z vyššího na nižšího manažírka, až se to dostane k redaktorovi, kterej už to teda musí udělat, protože pod sebou nemá nikoho, na koho by úkol delegoval.

V různejch novinách se střídali různý manažeři, podle svých neschopností přicházeli a zase odcházeli, aby se za čas vynořili jako hvězdy v konkurenčních novinách. Sedět na seznamovacím setkání s novým manažerem, třeba novým ředitelem redakcí, a poslouchat jeho zásadní výlevy obalený do životních mouder, to byl pro mě vždycky vrcholnej zážitek ducha. Tomu se vyrovnají jedině sentence retardovanýho pana Zdendy, když kokrhá: Ty taky do mě, jo?

Ale jednou jsem i týhle zábavy už měl pokrk. Bylo to v mým posledním žurnalistickým působišti, když nám představili novou ředitelku redakcí, která to všechno měla spasit. Prý to byla sama vynikající uznávaná novinářka, jenom jsem si nemohl vybavit, že bych její jméno kdykoli kdekoli zahlíd. Jako vedoucí redakce jsem k ní šel na seznamovací kobereček. Byla to nesmírmě ambiciozní a ošklivá ženská s předkusem. Na stole před sebou měla rozložený poslední vydání našich novin, na mnoha místech podtrhaný nebo zakroužkovaný červeným fixem. Jestli to bylo jako dobře, nebo jako špatně, to jsem se za celej pohovor nedozvěděl. Zato se mi dostalo hluboký přednášky o tom, co je to novinovej titulek a co je to perex neboli per extendum. Na závěr mi podala vlhkou dlaň a vyjádřila přesvědčení, že když na sobě budeme tvrdě makat, společně to zvládneme. Řekl jsem jí, že se hned cítím klidnější, což ji malinko rozhodilo. Ale mně v tu chvíli bylo už konečně jasný, že na tomhle se podílet nechci. Tahle manažerka a majitel vydavatelství, kterej si pomocí novin chtěl plnit mocenský ambice, byly poslední hřebíčky do rakve mý žurnalistický kariéry.

A tak jsem po dvaceti letech zpátky tady, pod tou prosklenou klenbou, odkud na nás ptačí perutě shazují prach. Navazuju na práci dřívějších formířských legend, který z minula pamatuju: tvrdě pracující fachmani, jako byl Hájek, Loutchan, Kabeláč nebo Pivrnda. Nebo Doktor, s nímž jsem pár měsíců dělal, než jsem šel nakládat tavbu do kuplovny. Doktor měl zvláštní schopnosti, kterejm moc nevěřim, nicméně jsem na vlastní oči viděl, jak během rozhovoru, aniž by dal cokoli na sobě znát, dokázal na dvaceticentimetrovým hřebíku udělat uzel.

Stejně jako nejlidštější a nejošklivější z olympských bohů Héfaistos máme dva hlavní pomocníky: sílu a násilí. A stejně jako Héfaistos nejsme moc chytří a kulháme na obě nohy. Ale stejně jako Héfaistos dokážeme vidět krásu.

Když se železo lije z bubnu do formy, teče jako mlíko. Jako mlíko zářící zevnitř. Kapky žbluňkají a odskakují a svítí na černi písku. V odlévací jamce se železo převaluje a bublá jako polívka. Uvnitř vyvstávají a zase mizí světlejší a tmavší proudy, z nichž na hladinu vyplavávají drobný nečistoty, hemžící se co prvoci pod mikroskopem. Z toho hemžení vyvstává žár, jenž pálí do očí a vysušuje rty. Prvoci jsou stále větší a větší a hemží se pomaleji a pomaleji, až v jednom těžko postižitelným okamžiku jejich pohyb ustane nadobro a hladina ztuhne. Železo právě přešlo z kapalnýho do pevnýho skupenství. Jeho povrch tmavne a ze zářivě žlutý přechází do oranžový a do červený. Červená barva stále tmavne, až náhle ztratí vnitřní zář a červená se bez varování a mlčky promění v šedou barvu a povrch licí jamky se začne vtahovat do sebe, jak se železo chladnutím smršťuje. Vrškem formy skrz proražený lufty unikají hořící plyny a bílý a modrý plamínky tančí po celým povrchu formy jako polární záře po noční obloze. Písek formy se rychle vysušuje a na povrchu praská a pouští plyny ven. Občas se stane, že prasklinami na povrch vyvřou nejenom plyny, ale i svítící železo, a to je špatně, to je v prdeli. Říká se, že rám vykvetl. Někdy netěsnící rám vyteče spodem, a to je taky špatně. Slévač ovládající volant odlévacího bubnu musí dávat pozor a včas uskočit, aby mu železo nevyteklo na nohy. Někdy máme tak dobrý srdce, že slévačovi odlitý jamky zahazujeme pískem, aby na něj nesálal takovej žár.

Naše práce je svobodná. Jsme špinaví tak, že víc už to nejde. Kdekoli na place si můžeme odflusnout nebo odhodit vajgla nebo si uprdnout. Při objasňování technologickýho postupu můžeme bez zábran použít nejsprostší slova. Slovo kurva vyslovujeme se samozřejmou lehkostí, jako dítě vyslovuje slovo máma.

Rozhovory a vůně pánských šaten a sprch jsou výsadou olympských bohů.

Člověk musí být pořád opilý. V tom je celej vtip. Abychom necítili, jak nám břemeno času láme bedra a sráží nás k zemi, musíme se furt opíjet. Čímkoli. Kořalkou, poezií, prací nebo tuhnoucími prvoky na hladině železa. Čím libo. Jenom je potřeba se opíjet.