Chůze a čas

Z domu do slévárny to mám asi tři kilometry, proto nejraději chodívám pěšky. Chůze, obyčejná chůze je slavností svobody, je to rituál a je to dar.

Zabere mi to půlhodinku, s níž musím při ranním vstávání počítat. Ale odměnou za to dostávám všechny krásy probouzejícího se maloměsta, symfonii o třech tisících taktech, hlubokou chvilku, kdy jsem dokonale sám se sebou, a přece součástka toho stroje času, jeden z mnoha.

Když jdu na noční šichtu, je to jiný; ulice jsou vylidněný, sem tam chaotickej opilec či kulturní divadelní slušňák. Ale ráno? Málokdo by věřil, jak čilej ruch ovládá ulice mezi pátou a šestou hodinou ranní. A jak jdu, jak se nořím do toho rituálu, rozpoznávám, zda je vesmír na svým místě a zda je všechno v pořádku. Na týchž místech potkávám tytéž lidi, který taky jdou do práce, jenom do jinejch fabrik.

U židovskýho hřbitova obtloustlou ženskou v černým, která kouří cigaretu a čeká na odvoz. O kus dál podél silničního průtahu další ženskou, vždy zahalenou do kapuce, která vypadá na čtenářku Čtyř dohod, je úplně mimo a motá se přes celej chodník. O kus dál, až za řekou, další dvě ženský – blondýny. Jedna sebevědomá emancipovaná, co za chůze nezavře klapačku a do tý druhý furt něco hustí. Druhá, s jemnou obrýlenou tváří a tlustým vlněným kulichem, jenom drobně přikyvuje. V tu chvíli nás po průtahu míjí dědek na kole, takový plečce ze sedmdesátých let. I když má přilbu a rukavice, baterie v přední i zadní svítilně má natolik vybitý, že lze sotva poznat, zda svítí, či nikoli. Kolikrát už jsem chtěl přeskočit svodidla a toho blba starýho zastavit a říct mu to, ale… Co mi je vlastně po něm? Je to snad jeho život, kterej riskuje. Na průtahu taky potkávám městský autobusy linek 311, 363 a 310, vždy na stejných místech a v tomto pořadí. Podle toho poznávám, jestli nemám zpoždění, aniž bych se potřeboval dívat na hodinky. Pak si to hrnu Nádražní ulicí a chodců i aut přibývá. Trafiky a pekařství už jedou na plnej céres a kolem nich se motají hrozny lidí. Zelinář vykládá z dodávky bedny zboží a na rudliku je naváží do rozsvícenýho krámu. O kus dál potkávám kamaráda, s nímž si jindy rád vykouřím jointa, ale takhle po ránu je výkon, že se vůbec pozdravíme.

Občas se po chodníku potácej obskurní a nesympatický existence, který nemířej nikam a nehledaj nic, než nějakej otevřenej nonstop nebo benzínku, a celej svět maj u prdele. Nastřelený smažky.

Cestu do průmyslový zóny mi zatarasí Široká bába. Jde stejným směrem jako já, jenom asi desetkrát pomalejc, neboť ačkoli mi sahá sotva po ramena, váží nejmíň dvojnásobek. Kývá se ze strany na stranu, zabírá celou šířku chodníku a obejít ji a nedotknout se jí je škola vyšší pilotáže. Kolikrát jsem měl chuť tu její tlustou prdel nakopnout, až by odletěla do pangejta. Ale na druhou stranu: je si vědoma svý otřesný nadváhy a chodí do práce pěšky, jakkoli to pro ni musí bejt namáhavý. Snaží se sama se sebou něco udělat a den co den znovu podstupuje ten vyčerpávající a skoro beznadějnej boj. Třeba je to jinak skvělá ženská, ale už jenom za tohle si zaslouží úctu.

Do práce to mám tři kilometry a našel jsem takovej rytmus chůze, že ať leje nebo mrzne nebo padá sníh, vždy jdu stejně dlouhou dobu. Kolik kroků udělám, můžu jenom odhadovat, někdy to asi je trochu víc, jindy trochu míň, když je sucho, ale jsem moc línej to počítat. Ale moje duše to bez mýho vědomí počítá a ukládá a řídí moje myšlenky podle toho. Ta moje chůze, to je vlastně čas. Čas je číslo pohybu od dřívějšího k pozdějšímu, jak kdysi napsal jeden moc chytrej pán ze Stageiry. A jinej chytrej pán z Thagasty o něco později čas přirovnal k melodii, která zní: vždy slyšíme jenom jedinej tón, ale naše paměť ty tóny pospojuje v melodii. My můžeme říct, že ty dva pány od sebe dělilo sedm set let, a dokážeme poznat, že jenom jinými slovy mluvili o tom samým. O tom samým, o čem já mluvím sám se sebou každý ráno cestou na šichtu.

Opustím domov, jdu a jdu a potkávám známý tváře a linky autobusů. Až dojdu k branám slévárny, kde hodiny a hodiny dělám to, co ode mě chce pan továrník. Železo se taví, teče a tuhne. Lidi se naroděj, stárnou a umíraj.

Ano, smrt je hlavní meta času. Protože čas je ten okamžik, kdy zní melodie. Kdy já se rozhodnu udělat další krok a udělám ho. A kdy mám tu svobodu ho neudělat a zastavit se. A tohle všechno mi smrt vezme.     

Čas je jedna velká hádanka. Když jdu ráno z noční šichty a výjimečně se neožeru jako prase Na Růžku, cestou po silničním průtahu pozoruje siluetu chrámu Narození Panny Marie. Chrám, jehož obludná silueta vyvstává za úsvitu ze šedi, je dosud největší stavbou ve městě, který už od pradávna trpělo maloměstskou megalomanií. Proč to město trpí megalomanií, to nechápu. Asi lidi, co maj moc o něčem rozhodovat, málo chlastaj. Nebo příliš. Obě možnosti plodí zlo. Mariánskej chrám je pro takový venkovský městečko poněkud naddimenzovanej a prej jeho věž měla být podle plánů ještě o dvě patra vyšší a sahat až do oblak, kdyby pod její vahou nezačalo ujíždět opukový podloží. Tehdejší konšelé pro návrh chrámu zlanařili cizího architekta, jako se to v tomto vidlákově už stalo tradicí. A ten, chudák, vždy musí podle jejich zadání vymyslet stavbu, kterou svět ještě neviděl. Navzdory megalomanství konšelů vzali obyčejný lidi budování chrámu jako osobní věc. Podle jednoho písmáka prý chodili na stavbu dobrovolně pomáhat a trakaře s opukovými kvádry tam celý dny tahaly ženský i děti. Písmák zaznamenal, že lidi o svůj megalomanskej chrám bojovali jako lvi.

Všichni, co ten chrám vlastníma rukama vztyčili, už jsou dávno mrtví. A já za úsvitu pozoruju tu jeho siluetu nad městem. Tohle je jinej čas, než popisujou pan Stageira a pan Thagasta. Tohle je čas v podobě dědictví. Nejenom opukovýho dědictví megabaráku, ale taky dědictví povahy, postoje, přístupu.

Stokrát větší úctu mám k Široký bábě, která den co den nejspíš marně svádí boj s nadváhou, k lidem, který den co den naklušou do fabrik, jak páni továrníci pískaj, než k vypráskanejm prodavačům deště, třeba k politikům nebo marketingovejm odborníkům.

Stejně ale, když takhle rázuju podél průtahu, řikám si: Nikdy nebuď na druhý zbytečně zlej. Protože soucit, to je přece základní a snad jedinej zákon lidskýho bytí. Nikoli čas.