Lužická porucha

Dá se nevěra pochopit? Dá se přijmout a odpustit? Kdepak. Nedá. Nevěra je totéž co zrada. Ta se dá jedině potrestat. Alespoň ve vlastním srdci srovnat to hnusný skóre. Alespoň vlastní srdce potěšit pomstou.

Nevěra je slabost. Je to zbabělost, nedostatek odvahy pevně uchopit rozhodnutí a odejít, vzdát se něčeho za cenu jinýho. Nevěra je výraz neúcty. Především neúcty k sobě. Kdo zradí a je nevěrnej, nezaslouží nic než pohrdání; je to ubožák.

Kdysi jsem míval jednu přítelkyni a míval jsem ji strašně rád. Připadala mi mírná, rozumná a obětavá. Důvěřoval jsem jí. Bývalo nám spolu dobře; čítávali jsme stejný knížky a rádi spolu chodívali na výlety. To bylo tak nádherný šlapat horami vedle ní, dělit se s ní o svačinu a v okamžicích klidný zamilovanosti nenápadně pozorovat její odvracející se tvář. Chodívali jsme spolu často a hodně a našlapali stovky kilometrů místy, která se mi díky tomu zapsala do srdce.

O to hůř se ta místa dala snést později. Poté, co jsem úplně náhodou zjistil, že mě podvádí. A ne že by se jednalo o nahodilej zálet, okamžitej poklesek vášně, kterým platíme za to, že jsme lidi. Tohle její podvádění bylo dlouhodobý, systematický a chladnokrevný. To byla zrada na plnej céres, ubohá a neomluvitelná. Moje srdce roztrhla vedví; jedna část, ta mírnější, ten čtenář knížek, se ji snažil pochopit a zapomenout a obnovit ty okamžiky zamilovanosti. Jenže druhá část srdce, ten horolezec a biker, to viděl opačně: měl chuť ji popadnout za vlasy a při letu skrz zavřený dveře ji ještě nakopat do prdele. Nestalo se ani jedno z toho. Sice mi něco svatosvatě slibovala a přísahala, ale já už si jí nedokázal vážit. Povolil jsem opratě upřímnosti, a když mi okolnosti nahrály vhodnou situaci, klidně jsem jí řekl, že je úplně blbá. Upřímnost v nepravou chvíli je můj celoživotní problém. Náš vztah se rozpadl.

Plynuly měsíce a roky a já si dal s dlouhodobějšíma vztahama pauzu a věnoval se svým zálibám a občas nějaký kamarádce, která zrovna nebyla šťastná a stála na svým vlastním rozcestí a nabírala dech. To byly nejčistší vztahy, jasně definovaný a přátelský, neškodný a roztomilý jako pomalinku jedoucí výletní vláček, z něhož se dá kdykoli za jízdy bezpečně vystoupit. A byl jsem zase šťastnej.

Nezměnil jsem profesi, jenom jsem z jedněch novin přešel do jiných. Dělal jsem furt to samý – den co den smažil články o ničem, o věcech, který mě samotnýho nezajímaly, a když už, musel jsem je odevzdávat tak rychle, že nějaký hlubší pochopení nebo smysluplnost zpracování tématu byly pouhou science fiction. Ale to mě příliš netrápilo. Tak to prostě chodí a existuje množství profesí, který jsou daleko větší a míň důstojná habaďůra ve srovnání s žurnalistikou.

Krátce po mým příchodu do nový redakce tam nastoupila jedna brigádnice, studentka. Dostala provizorní místo na konci stolu, kterej zasahoval doprostřed místnosti, přes níž jsem musel vždycky projít, abych se dostal ke svýmu počítači. Zpočátku jsme si sebe navzájem nevšímali víc, než bylo z pracovního hlediska nutný. Ona byla v redakci nová, já tam byl novej, ovšem na rozdíl od ní jsem už za sebou měl mnohaletou novinářskou praxi. Přidělili mi ji jako elévku, jíž jsem měl za úkol poradit nebo pomoct, procházet s ní její články a upozorňovat ji na případný stylistický chyby. Nezabíralo mi to moc práce; byla šikovná a chytrá a velmi dobře chápala, co se po ní chce. Zažil jsem mnohem míň tvárný elévy – bez výjimky se jednalo o lidi, který o sobě byli přesvědčený, že maj obrovskej talent, jsou nejchytřejší a jsou předurčený k velký žurnalistice. S takovejma bývala velmi vysilující spolupráce. Tehdy zrovna probíhalo hysterický a až nepříčetný tažení managementu proti používání sloves v trpným rodu. Noviny měly být výrazem ostražitosti, prstu přiloženýho na tepu doby, čehož podle těch, co vždycky všechno vědí nejlíp, lze dosáhnout jedině slovesy v činném rodu a jednoznačně určeným podmětem. Člověk si na takový znásilňování češtiny zvykne, když musí, ale dokola to vysvětlovat do sebe zahleděnýmu ignorantskýmu elévovi je job pro Sisyfa. To ale nebyl případ mojí elévky. Spolupracovat s inteligentním člověkem je totiž naopak radost.

Když dopsala text, otevřel jsem si ho v redakčním systému na mým počítači a některý věci poupravil. Pak jsem šel za ní, upravenou verzi jí ukázal a vysvětlil, proč jsem něco předělal. Zpravidla toho nebylo moc, co jsem musel upravovat. Přijímala to klidně, otevřeně, dokonce s povděkem. Líbily se jí moje texty. A ona se začala líbit mně.

Do redakce přicházela dřív než já. Když jsem vstoupil do její místnosti, už seděla skloněná nad klávesnicí. Nejprve jsem ji spatřil zezadu – její útlá ramena, tmavý vlasy svázaný v týle do uzlu a odkrývající hebkou šíji. Nosila přiléhavá trička s širokým výstřihem a pod látkou se na jejích zádech rýsovala ramínka od podprsenky. Prsa měla tak akorát pro studentku lehce přes dvacet: kulatý pevný dvojky. Když jsem se nad ní skláněl u jejího počítače a tlumočil jí moje poznámky k textu, do toho širokýho výstřihu jsem tu a tam zajel očima a přitom nedokázal potlačit pobavenej úsměv z toho, jak vážně naslouchala mým průpovídkám. Modrýma očima v tenkých brejličkách pozorovala moje rty a soustředěně přikyvovala hlavou. Měla úzký obličej s drobným dopředu vystrčeným nosem, kterej jako by musel všechno prozkoumat ještě dřív než její oči. Kulatý tváře se jí důležitě svíraly, a kdyby cucala bonbón, bál bych se, že mi ho vyplivne do obličeje. Musel jsem se na ni stále usmívat.

Naše textový konzultace se pozvolna rozšiřovaly a přerůstaly do drobných setkání v kuchyňce, kam jsme si chodili vařit kafe. Taky jsme zcela samozřejmě a přirozeně spolu začali chodit na obědy do okolních restaurací. Často na mě čekala, než něco dopíšu, a odmítala pozvání ostatních kolegů. Nemohli si toho nevšimnout a pobaveně to komentovali. Teda chlapi. Naopak ženský na ni začaly nevražit, a ačkoli žádná jiná nikdy neprojevila zájem se mnou jít na oběd, náhle si nemohly odpustit jízlivý až zlý poznámky. Nejmíň půlka redakce si myslela, že spolu něco máme. Jenže my jsme spolu jenom prostě kamarádili, rozuměli jsme si ve spoustě věcí.

Celou redakci včetně šéfredaktorky jsem měl těžce na salámu a čím dál víc si psal, co jsem chtěl. Například do pátečního čísla jsem jen tak ze srandy začal psát fejetony, což do tý doby nikoho nenapadlo, ale zároveň mi nikdo nekladl odpor. A s elévkou jsme se scházeli už nejenom na obědě, ale i po práci.

Začínalo jaro a v parku, kam jsme se chodívali hřát na lavičku v odpoledním slunci, kvetl zlatý déšť. Pozorovali jsme rejdění kosů po trávníku, sluneční světlo objímající nahé větve stromů a skupinky školáků, kteří zabírali okolní lavičky, aby si tam na tajňáka vykouřili jointa. Dlouze jsme si povídali a já si nemohl nevšimnout určitý nerovnováhy v našich rozhovorech: víc, osobněji a otevřeněji mluvila elévka, zatímco já jsem jenom přitakával nebo hodil do placu nějakou obecnou myšlenku, která není nic proti ničemu. Zobecňování intimních myšlenek je mým celoživotním problémem.

Pochopil jsem, že elévka žije už dýl ve vztahu s nějakým ne o moc starším přítelem a že mají menší vztahovou krizi. Prý hodně chodili na výlety, po horách a tak, ale ona začala strádat jeho upadající pozorností. Třeba když dorazili z túry do kempu, on se svalil na karimatku a usnul místo toho, aby postavil stan a připravil večeři. Všechno musela dělat za něj.

- Hrozně se bojím, že život začne sklouzávat k rutině. Všechno se bude už jenom opakovat a bude dopředu jasný, jak to má pokračovat, řekla jednou a kolem nás se čirým odpoledním vzduchem nesl obláček marihuany od vedlejší lavičky školáků.

- To je ale smysl života – opakovat pořád ty samý věci, a tím předcházet zklamání, pronesl jsem moudře a jen tak mimoděk z obláčku potáhl. Podívala se na mě, jako by nesouhlasila.

- Větší cenu ale má změna, překvapení. To je tajemství, ne něco stokrát vyzkoušenýho. Rutina všechno zabíjí, vyhrkla skoro plačtivě.

- Třeba já nesnáším, když je sex furt stejnej. Proč bysme se měli milovat pořád jenom v posteli? nadhodila otázku, zřejmě řečnickou. Uchechtl jsem se:

- No jasně! Není nad to si to rozdat na hajzlu nebo ve křoví. To je ta pravá romantika!

Jo, to jsem celej já. Zesměšňování cizích citů je můj celoživotní problém. Ale možná něco takovýho potřebovala slyšet. Měl jsem pocit, že si se mnou povídá ráda. A když jsem se zvedal k odchodu, cítil jsem téměř fyzicky, jak se mě snaží zadržet, jak by byla ráda, kdybych ještě chvíli zůstal. A uzrál ve mně jeden moc pěknej plán.

Koncem dubna jsem elévku pozval na výlet. Velmi uvážlivě jsem zvolil trasu po východní části Lužických hor. Auto jsme nechali pod vrchem Vysoká a vystoupali na něj. Pak jsme pokračovali směrem na severozápad po Kozích hřbetech. To je taková geologická zajímavost. Místo, kde se stýkají dvě zemský kry: na jih od Kozích hřbetů se nachází česká křídová pánev tvořená pískovci vzniklými z usazenin na dně druhohorního moře. Na sever od hřbetů je mnohem starší ještědský krystalinikum z břidlic a fylitů. Kdysi před šedesáti miliony let se obě kry rozlomily a jedna se začala sunout pod druhou. Oblast zlomu se táhne od Saska do Českého ráje a je v terénu patrná i laickým okem; říká se jí Lužická porucha. Kozí hřbety jsou vlastně obnažená hrana ukloněný kry z druhohorních pískovců, jejíž severní svah spadá prudce dolů a odhaluje hladký místa, kde se vrstvy horniny sunuly po sobě, takzvaný tektonický zrcadla. Šli jsme po dokonalý pravoúhlý hraně pískovcový kry, na stromech se nalévaly zelený pupeny - jen jen puknout - a já tohle všechno elévce vysvětloval. Naslouchala mi obdivuhodně trpělivě a zalévaly nás paprsky slunce, jako bychom docela sami pluli dějinami světa miliony a miliony let daleko od všeho.

Došli jsme na Popovu skálu, vyčnívající torzo pradávnýho pískovcovýho masívu. Vystoupali jsme na ni a z vyhlídky se v jarním slunci rozhlíželi do Polska, do Německa a do Čech. Vytáh jsem z batůžku svačinu a rozdělil se s elévkou. Sedli jsme si na balvan pod vrcholem a pustili se do jídla a ona se mírně a stydlivě opřela o moje rameno. Jen tak jsme lámali chléb a trousili slova, který neznamenají vůbec nic, a to je na nich nejkrásnější. Řekla mi, že na tomhle místě nikdy nebyla, že ani nevěděla, že něco takovýho existuje. A že musím být zvláštní, když se o takový věci zajímám. Ano, zajímat se o naprosto odtažitý a nepodstatný skutečnosti je můj celoživotní problém.

Cestou zpátky po jižní straně Lužický poruchy jsem elévku zavedl na Bílý kameny. Jedná se o skupinu oblých pískovcových skal - památku na druhohorní moře - který při pohledu z dálky od silnice na Děčín připomínají stádo slonů pasoucí se v lese. Vylezli jsme na jejich záda a v odpoledním slunci se položili na ohřátý pískovec. Leželi jsme tam dlouho, snad hodinu, a elévka se zas hlavou opřela o moje rameno.

- Cítila jsem se trochu ztracená. Nevěděla jsem, co mám dělat. Ale ty jsi mi pomohl se opět najít, řekla.

Pak jsme z kamenů sešplhali a po louce podél kraje lesa se vraceli k autu. V korunách stromů pokřikovali ptáci a mně se zdálo všechno nádherný. Objal jsem elévku kolem pasu a ona se nechala. Svou paži mi zavěsila zezadu za rameno – nebyla o moc menší než já. Šli jsme mlčky a oba byli ponořeni ve svých myšlenkách. Dva paralelní vesmíry, který existujou souběžně a nezávisle.

Mně se plán podařil. Trasu přes Kozí hřbety, Popovu skálu a Bílý kameny jsem nezvolil náhodně. Kdysi jsem stejnou cestou, taky v jarním slunci, prošel s přítelkyní, s tou, která mně lhala a podváděla mě. S tou, na niž bych nejradši navždycky zapomněl. Jenže paměť se nedá porazit. Dá se jenom oklamat. Od teď, když přede mnou někdo vysloví Kozí hřbety nebo Popova skála nebo Bílý kameny, vynoří se mi tahle vzpomínka na tenhle slunečnej jarní den po boku elévky, která se mi opírala o rameno a byla ráda, že jsem ji s sebou vzal. Tahle vrstva vzpomínek se přehrne přes jinou vrstvu a ta prasklina oddělí mý já od pravěku. Je to má osobní, intimní pomsta člověku, kterej mě zradil. Pomsta o to sladší, že jsem při ní, neúmyslně, pomohl ještě někomu jinýmu.

To, že dokážu pomáhat jenom neúmyslně, je taky můj celoživotní problém.