Pstruh na másle

Do mýho oblíbenýho baru jsem tenkrát vjel na kolečkovejch bruslích a ta drzá hubená holka tam už seděla a hned se na mě osopila: No kde seš? Hodinu tady na tebe čekám!

Nebyl jsem si vědom, že bychom si domlouvali schůzku, ale zrovna od ní to mělo význam kamarádskýho pozdravu. Říkal jsem jí Zlato.

Myslím, že jsme se seznámili u stolního fotbálku. Na holku hrála velice slušně. Hrávali jsme spolu i proti sobě a ona mě rozesmívala svým nehorázným komandováním, který bych nikomu jinýmu netrpěl, rozhodně ne třeba chlapovi.

- Co je to zase s tebou dneska? Hraješ jak ponocnej. Seš neuvěřitelně pomalej! plísnila mě a já se málem dusil smíchy. Její buzerování bylo hrozivý, jako když statnej yorkšír cení zuby na rotvajlera. Říkali mi o ní, že má za sebou nešťastnej vztah. A taky mi říkali, že jinak je dost veselá. V rozkroku měli na mysli. Ale já jsem na drby vždycky kašlal a nechával si prostor pro vlastní obrázek. Se Zlatem jsme zpočátku byli jenom fotbálkoví soupeři, časem jsme to dotáhli až na spoluhráče. Znal jsem i jejího bejvalýho. Byl to nadprůměrně inteligentní týpek a rád se pral. Už jsem ho léta neviděl, ale z doby, která po tomhle příběhu následovala, vím, že se u něho rozvinula vážná duševní porucha.

Se Zlatem jsme se začali vídat i mimo fotbálkovej hrací stůl a byla to především její iniciativa. Já si snažil zachovávat odstup, protože jsem měl pocit, že po mně jede. Ale několikrát jsem ji vzal na výlet a jednou na konci léta jsme asi dvě hodiny leželi na louce nedaleko hradu Valečova a pozorovali sklánějící se slunce a povídali si. A domluvili si tam, že k ní musím zajít na návštěvu. A aby ta návštěva měla vznešenější důvod a dopředu jasnej program, kterej zamezí tomu, abychom hned skočili do postele, navrhl jsem, že budeme společně vařit a pak, pro jistotu, ještě shlédneme nějakej hodnotnej film. A ani potom nebude čas na žádnej sex, protože se odebereme do klubu a tam někoho rozpláčeme u stolního fotbálku. Byli jsme na náš plán hrdí. Doladili jsme ho do nejmenších detailů, až nám bylo jasný, co že k jídlu si uvaříme: krupicovou polívku s vejcem a pstruha na másle s bramborem a jako duchovní zákusek zvolíme film Muž z Acapulca, neboť ho Zlato ještě neviděla a nejlíp ilustruje skutečnost, že jsem velmi citový člověk a nedokážu to překonat.

Jednoho pozdně letního podvečera jsem nechal kolečkový brusle odpočívat doma v koutě a zazvonil u dveří od jejího domu. V ruce igelitku s kořenovou zeleninou a dvěma pstruhy. Přišla mi otevřít v tyrkysovým tričku a odvedla si mě do bytu. Když jsem v kuchyni vybaloval nákup a sestavoval strategii vaření, něco hebkýho se mi otřelo o lýtko. Podíval jsem se dolů.

- Toho si nevšímej. To je moje Míňa. Ona je taková přítulná… řekla Zlato a vzala mourovatou kočku do náručí. Chápavě jsem se pousmál, ale v duchu se mně mihla zatím neopodstatněná obava: Jen aby tě, Zlato, nenapadlo brát si z ní příklad!

Připravovat jídlo ve dvou je ohromná zábava. Když to teda parametry kuchyně dovolí. Do rukou bereme věci, který budeme později brát do úst. Tkáně vyrostlý bůhvíkde daleko nám pak budou kolovat v krvi. Rozdělili jsme si úkoly; já připravím polívku a Zlato opeče pstruhy. Nejdřív jsme škrábali brambory a čistili zeleninu.

- Vaříš si rád, když jsi sám? zeptala se Zlato poté, co jsem z celeru ořezal hrbolatej povrch a bílou dužinu krájel na kostičky. Ostrej nůž hladce pronikal celerem souběžnými řezy a já řekl, že jo. Že jsem zvyklej vařit, protože jsem poznal jenom ženský, který vařily fakt bídně. S výjimkou tý poslední, ta byla schopná připravit jídlo, který se dalo jíst, dokonce i uklidit po sobě kuchyň zvládla. Bohužel byly zas jiný věci, který naprosto nezvládala, a to pro mě bylo podstatný, jelikož uvařit si dokážu sám a líp, upřesnil jsem. Každá dobrá a užitečná vlastnost u ženský je vykoupená deseti špatnejma a zbytečnejma. Ostatně jako u chlapů, řekl jsem a škrabkou, kterou mi Zlato na okamžik laskavě zapůjčila od škrábání brambor, jsem očistil kořen petržele. Zcela očekávaně položila otázku: A myslíš, že já mám nějakou dobrou vlastnost?

- To zatím nevím. Ale tu stahovačku útočnou řadou bys měla zrychlit, odvrátil jsem hrozící psychoanalýzu směrem k neškodnýmu stolnímu fotbálku. Vrtalo jí to hlavou.

- Třeba Nikolič mě ze začátku úplně zbožňoval. Zdálo se mi, že nekriticky hltá všechno, co se mnou souviselo. Chtěl mě nosit na rukou. Maloval moje portréty, řekla Zlato a otřela si ruce do utěrky. Pak odešla do vedlejší místnosti a chvilku tam štrachala. Když se vrátila, strčila mi před obličej čtvrtky papíru pokreslený tužkou. Bylo mi jasný, o co se jedná, i když mi zároveň bylo jasný, že Nikolič nevládl pronikavým výtvarným talentem. Ale snaha se cení. Můj portrét nikdy nikdo nemaloval nebo o tom alespoň nevím. Něco v tom smyslu jsem i řekl.

Nakrájenou zeleninu jsem krátce orestoval na dně hrnce s cibulkou a pak zalil vařící vodou. Základ polívky byl připravenej, ve vedlejším hrnci spěly k varu brambory a my se mohli podívat na pstruhy.

- To Nikoličovo zbožňování možná hraničilo s posedlostí. Nikdy ze mě nikdo takhle urvanej nebyl, neměla jsem s tím zkušenost. A jo: ze začátku to bylo i příjemný. Každý ženský je příjemný, když je z ní chlap urvanej, když s ním může orat a omotat si ho kolem prstu. Já jsem o to nijak neusilovala, prostě to tak přišlo, vyprávěla Zlato, když ze pstruhů pod tekoucí vodou omývala sliz. Pstruzi už byli vykuchaný, takže stačilo je osušit, prokapat citrónovou šťávou a prosolit. Navrhnul jsem, že je před pečením obalíme v mouce, aby se na nich utvořila jemná kůrka. Kromě rozpouštěnýho másla jsem na pánev kápnul i trochu oleje, aby se máslo nepřepalovalo.

- Ale on se nenápadně začal měnit. Projevilo se to tak, že přestal kreslit portréty a vymejšlel čím dál ujetější nápady. Třeba po mně chtěl, abych doma chodila v kuchyňský zástěře, tady v tý. Ale jenom v kuchyňský zástěře, v ničem jiným, žádný spoďáry a tak.

To není zas tak blbej nápad, blesklo mi a moc nechybělo, abych to plácnul nahlas. Naštěstí doplnila: Nesnáším, když mi táhne na záda.

Pstruhy obalila v mouce, přebytečnou sklepla na talíř a ryby položila do rozpálenýho tuku v pánvi. Zasyčelo to a já zamíchal polívku a přidal sůl a pepř. Ještě chvilku a budu moct přihodit dvě lžíce krupice. Zatím jsem si do hrnku rozklepl dvě vajíčka a vidličkou je promíchal.

- Strašně žárlil. Začal mě podezřívat, že ho podvádím. Volal mi do práce a kontroloval mě. Nechtěl mě nikam pouštět samotnou. I když jsem šla za kámoškou, musela jsem se mu hlásit, a když jsem se nehlásila, zavolal sám. Jednou jsem mu ten telefon nezvedla. Doma bylo peklo. Tenkrát poprvé mi jednu natáh.

Jídlo potřebovalo nějakej čas, tak jsme chystali stůl. Ze šuplíku vytáhla bílo-modrej kostkovanej ubrus a přehodila ho přes stolní desku. Já připravil příbory a vedle nich složil papírový ubrousky. Taky jsem doprostřed stolu položil prázdnej talíř na rybí kosti. Pak u mě Zlato neuvěřitelně zabodovala. Otevřela lednici a na světlo boží vynesla vychlazenýho lahváče. Světlej ležák není nikdy nic proti ničemu. Tohle když ženská pochopí, může jí to ušetřit i chození v kuchyňský zástěře bez spoďárů, protože to jsou nesouměřitelný věci. Vychlazenej lahváč je vychlazenej lahváč, tomu se může na světě vyrovnat snad jedině škopek čepovanýho. Tupou stranou nože jsem odzátkoval lahváče a obrátil ho dnem vzhůru a přitom jsem ocenil, že mě neotravovala s nějakou skleničkou. Jak jsem byl zvyklej na její nepřetržitý komandování u fotbálku, teď jsem ji nepoznával; za celou dosavadní dobu mý návštěvy se ani na vteřinu nepokusila dělat na mě chytrou.

- Jemu jsi taky nosila lahváče? zeptal jsem se zmateně.

- Jo, měl to rád, dokázalo ho to na čas udobřit, odpověděla. Aby ne, řekl jsem si. Kdyby nějaká ženská udržela v hlavě pozornost na moje lahváče, musel bych se naučit kreslit, abych dokázal tvořit její portréty. Ale storky o domácím násilí nepatří mezi moji oblíbenou četbu, protože se do toho těžko vžívám. Roli oběti jsem si vyzkoušel naposledy v dětství, jenže to mi ani nic jinýho nezbývalo. Teď už bych se líp hodil do role násilníka, ale na to zas nemám potřebný povahový vlohy. Ne že bych se nedokázal nasrat tak, abych měl chuť někomu rozflákat držku. Ale chuť je jedna věc a někomu skutečně vrazit pěst do ksichtu věc jiná. Je mezi tím asi takovej rozdíl jako mezi dobrovolným sexem a znásilněním. Problémy začnou v okamžiku, kdy alespoň jedna ze stran přestane tenhle rozdíl vnímat.

-Ty ses od něj nechala mlátit… A přitom mu nosila lahváče… řekl jsem si spíš sám pro sebe, protože jsem to nechápal. Tady ten zásadní rozdíl zřejmě přestaly vidět obě strany.

- Nenechala jsem si to jen tak líbit. Když mě jednu fláknul, klidně jsem mu ji vrátila. Občas jsme se pěkně seřezali, i když on měl větší sílu. Ale jednou mě vytočil tak, že jsem popadla pánev a vší silou ho s ní přetáhla. Sice tam stihnul vrazit ruce, jinak by měl palici na maděru a asi by bylo po něm, ale stejně ho to na chvilku omráčilo nebo co. Svalil se na zem, rukama si přikryl hlavu a zůstal nehybně ležet. Ležel tak docela dlouho a snad bych si myslela, že je tuhej, kdybych neviděla, jak dejchá. Pak už mě nikdy nepraštil. A rozešla jsem se s ním. Byla to tahle pánev, doplnila a ukázala směrem ke pstruhům. Ach tak!

Do polívky jsem přidal krupici a již se blížilo finále grande. Nasekal jsem si na drobno petrželovou nať a oloupal několik stroužků česneku. Až se krupice rozvaří, vypnu vařič, do polívky vmíchám syrový vajíčka, prolisuju česnek, přidám trochu majoránky a korunuju to petrželovou natí. Vaření je jako malování.

Všechno se nám náramně povedlo. Bezesporu to bylo i tím, že jsme si nekladli přemrštěný cíle a zvolili jídla, na nichž se toho moc zkazit nedá. V jednoduchosti je krása. Pstruh byl vynikající a já za něj musel Zlato pochválit před podřimující Míňou. Taky lahváčů byla dostatečná zásoba, a to povedenost celýho večera ještě umocňovalo. Roztáhli jsme gauč, abychom Boba Saint-Claira, nejschopnějšího agenta na světě, mohli sledovat rozvalení vleže. Došel jsem si na záchod a pro dalšího lahváče.

Když jsem se vrátil do pokoje, Zlato už ležela na břiše před obrazovkou, dlaněmi si opírala bradu a mírně se na mě usmívala. V pokoji bylo přítmí, který prosvěcovala jenom stolní lampička. Byl to tak utěšenej obrázek, až mi bylo líto, že se Zlatem nejsme partneři. Jenže možná se tak hezky cítíme právě proto, že partneři nejsme. Že jsme pouzí kamarádi, spoluhráči ve stolním fotbálku a dost sehraní, což se dneska večer jistě potvrdí. A musel jsem před podřimující Míňou pochválit nás oba, Zlato i mě, že jsme se k sobě chovali tak mile, že jsme se dokázali příjemně bavit, aniž bychom po sobě museli lízt, a místo prvoplánovýho a pudovýho hekání v posteli si společně vařili jídlo a rozumně si povídali. Oplatil jsem jí mírnej úsměv a při tom se snažil do paměti vrýt celej tenhle obrázek klidu a kamarádský pohody a uložit si ho do zásoby na horší časy.

Polykal jsem ten pokoj, to jemný světlo a stíny očima a nejenom očima. Cítil jsem vůni opečených ryb a česneku a majoránky a na jazyku chuť piva, jak jsem si zrovna loknul z lahváče. Ale něco mi tam neladilo. Něco mě malinko znepokojovalo, i když jsem nedokázal určit co. Zlato se stále usmívala, bradu v dlaních. A náhle jsem to spatřil. Ne že by mě to nějak vyvedlo z míry, spíš jsem ucítil závan zklamání nad vlastní naivitou a idealismem.

Zlato ležela na gauči svlečená do půl těla. Sice na sobě pořád měla tyrkysový tričko, ale to bylo všechno. Zadek měla dočista nahej. Pootočila se trochu na bok a levou ruku položila na prázdnou polovinu gauče, na místo, který čekalo na mě.

- Líbí se mi tvoje svaly a ta šelma v tobě. Ale vím, že za touto maskou se skrývá muž. Muž blízký a vlídný, muž s hlubokým citem… odrecitovala Zlato a pak už nedokázala zadržet hlasitej smích. Tohle byl Arianin monolog k Bobu Saint-Clairovi, když se v helikoptéře vznášeli nad mexickými pyramidami. Takže ona mi pěkně kecala! Muže z Acapulca zná nazpaměť a naše sledování filmu tedy postrádá jakýkoli význam.

- To je tvůj ideál? Ani se ti nedivím… odpověděl jsem stejně jako Bob Saint-Clair, sundal si kalhoty a lehnul si vedle ní.

Naše setkání v baru a její výčitky za něco, co jsem neprovedl, těm pstruhům na másle hluboce předcházely. Ale kdybych se vyznal v lidech, už tenkrát by mně muselo být jasný, jak to skončí. Že já jsem ten vlídný muž s hlubokým citem, zatímco ona je šelma a umanutě mě loví. A povedlo se jí to elegantně a beze zbytku. Něco takovýho se už nedá zopakovat. Míňa je dávno po smrti a já už do barů nejezdím na bruslích.