Tisíc kilometrů

Pro zachování lidskosti je naprosto nutný dělat zbytečný, nepochopitelný a nebezpečný věci. Věci, který jsou na hranici lidských možností a jeden za ně může zaplatit životem, ale pouze takový věci dávaj životu smysl.

Třeba přeplavat kraulem kanál La Manche. Nebo pěšky přejít Antarktidu. Nebo cokoli takovýho, místo čeho by si vzornej zaměstnanec číslo 2745 jenom pohrdavě poklepal na čelo a šel se radši dostatečně vyspat před zítřejší šichtou. Není potřeba to hnedka hrotit směrem k výkonům, který ještě nikdy nikdo nedokázal a který se zapíšou do dějin. Hranice zbytečnosti a nepochopitelnosti je zcela soukromá. Podstatná je ta míra poctivě vynaloženýho úsilí. Třeba my jsme kdysi podnikali silvestrovský horolezecký sólovýstupy na dominantní věž Skaláku. Zajímavý na tom pro nás bylo, že ochránci přírody lezení na skály v zimě oficiálně zakázali a že při tom šlo o život. Taky se jednou při tý akci jeden borec ve zhruba mým věku zabil. Člověk se někdy splete, ovšem symbolická síla takovýho počínání překoná všechno. Absolutně všechno.

Jednou jsem potkal člověka, co dokázal po horách nachodit tisíc kilometrů během deseti letních dnů. Vytyčil si padesátikilometrovej okruh, kterej deset dní po sobě obešel vždy dvakrát za den. Neměl na to nic zvláštního. Místo bytelnejch trekovejch bot jen lehký hadrový maratónky. A na zádech batůžek s pláštěnkou, pitím a tatrankama. A taky ženu; ta mu dělala kuchařku a masérku a hlavně morální podporu.

Zajímavý bylo, že ten chlápek, něco přes padesát, nebyl žádnej větrem ošlehanej horal, nýbrž člověk z nížiny, ze severní Moravy, kde prožil většinu života a do hor se přistěhoval až na starý kolena. Nikdy nijak významně nesportoval a ani nepodnikal podobně uhozený aktivity. Prostě se jednoho dne takhle rozhodl, aniž by měl představu, jestli se to vůbec dá zvládnout. Jestli on to zvládne. A to je na tom nejkrásnější: ta nejistota vyvažovaná jenom nadějí a odhodláním.

Jasně si vzpomínám na ten pocit, když jsem v pětistupňovým mrazu stál rozkročenej vysoko ve skalní stěně, bez jištění a s omrzlejma necitlivejma rukama… Nějak mi v tu chvíli bylo úplně jedno, jestli poletím dolů a rozmlátim se o šutry. Vůbec jsem na to nemyslel, protože mě zajímal jenom příští pohyb, kterej nezbytně musím udělat. Myslet v takovou chvíli na možný komplikace člověka neuvěřitelně ochromí. V hlavě jsem měl pouze cíl – dosažení vrcholu – a pro nic dalšího nebylo v duši místo.

On zas tolik neriskoval; nanejvýš to mohl v kterýmkoli okamžiku putování vzdát. Jenže on měl v duši ten cíl. A pro nic dalšího už tam nebylo místo.

Vstával ve čtyři hodiny ráno. Oblékl se a najedl. A pak vyrazil. Šlapal a šlapal za jakýhokoli počasí a ve strojovým tempu. Padesátikilometrovej okruh dokončil kolem poledne. Najedl se a žena mu namasírovala nohy. Odpočal si necelý dvě hodiny a vyrazil znovu. Za jakýhokoli počasí a ve strojovým tempu. Dorazil před soumrakem. Najedl se a osprchoval. Pak upadl do hlubokýho spánku. Takle to bylo desetkrát za sebou.

Říkal, že únava ve svalech, která se střádala, byla tak obrovská, že už ji ani necítil. Jeho mysl postupně upadala do otupělosti. Hlavou mu kolovalo čím dál míň myšlenek. Na cestě znal každej kámen, každý stéblo trávy a každej průhled mezi kmeny stromů. Někdy přicházela krize, kdy byl kousíček od toho, aby to celý zabalil a svalil se vedle cesty a usnul. Takzvanej zdravej selskej rozum ho přesvědčoval, že tohle celý je naprosto zbytečnej bláhovej nesmysl; nikoho kromě jeho samotnýho přece nezajímá, jestli to dokáže, nebo ne. Všem je to upřímně jedno a všichni by to pochopili, kdyby neuspěl. Zdravej selskej rozum, kterej přece ví všechno na světě nejlíp, vždycky radí nemrhat silama zbytečně, neklást si příliš vysoký cíle, bejt hezky při zemi, poslušně a skromně dělat jenom to, co se dělat má, co se nějak vyplatí pro zachování rodu.

Zdravej selskej rozum je silnej protivník, správnejch argumentů má vždycky plnou hubu. Ale naštěstí pro lidskýho ducha není zdravej selskej rozum neporazitelnej.

Ubíhaly dny a noci a přes hory se převalovaly lijáky a polední žár. Blížil se desátej den a únava se proměňovala v tvrdost. Když šel svůj okruh naposledy, se všemi těmi kameny na cestě a s těmi stébly se loučil jako s bratry. Na deset dnů neholený tváři mu vykvetl úsměv. Už viděl jenom cíl.

- Únava a pochyby byly strašný. Ale všechno šlo stranou, když jsem se za večera díval dolů do údolí. Nebo když jsem šel úplně zmáčenej a nadobro vyčerpanej po cestě posetý drahokamy deště, řekl chlápek, co měl právě v nohách tisíc kilometrů.

I zdravýmu selskýmu rozumu je snad jasný, že cena za drahokamy deště je zcela mimo kategorie nakupování a prodávání. Chlápek nachodil v horách za deset dnů 1000 kilometrů. Nesmysl? Zvedni zadek ze židle a zkus to taky!