Cesta deště

„Severní – věž, Cesta – deště…“ slabikoval, naschvál jako pako, můj téměř dospělej synek popisky z mýho prastarýho horolezeckýho průvodce Skalákem. Pak ke mně zvedl oči.

Klasiku přes čtyři kruhy jsme zvládli snad během hodinky.Archiv autora

„Hele, proč u týhle cesty máš napsáno: Nikdy víc? Přitom má hvězdičku a je to sedumbéčko, takže asi žádnej extrém…“ Vytrhnul jsem mu průvodce z ruky a zdlouhavě zaostřil. Opravdu. Vedle názvu cesty je tužkou vepsanej vzkaz ode mě - pro mě. Nikdy víc! „Protože ta cesta je hnusná, lámavá a je na zabití!“ vysvětlil jsem. Jenže on se nespokojil. „Která to je? Ukaž mi ji!“ Odhodili jsme cajk na zem a obešli skálu. „Tady!“ ukázal jsem rukou, „těma rozesranejma trhlinama do jeskyňky, vpravo na hranu, tam jsou obrovský hodiny, za hranou výšvihem ke kruhu, pak takovou hladkou plotnou pod převis, přes něj a rajbasem na vrchol…“ Věděl jsem, že se mu ta linie líbí. Stejně jako se kdysi líbila mně. „Prostě ji už nikdy nepolezu,“ oznámil jsem mu a doplnil: „Až na to budeš mít, vytáhni si ji sám. A jestli se při tom zabiješ, tak za mnou si stěžovat nechoď.“ Vrátili jsme se k věcem a šli jinam.

--------------------

Je mi líto, synu, ale tohle ti nebudu vyprávět. Jednou třeba zažiješ něco podobnýho, čímž převezmeš moji štafetu. Pak taky pochopíš, proč jsem ti to nevyprávěl. Tehdy byl začátek srpna, čtvrtýho, myslím, a bylo krásně, teda ne dokonale, protože bylo nechutný vedro. Sasanka se u mě zjevila odpoledne, mohlo být tak pět, přijela na kole a co prý jako podnikneme. Před tím jsme se asi dva měsíce neviděli a před tím určitě další dva, možná tři, prostě tehdy už jsme se téměř nestýkali. Co ti budu vyprávět - po sedmi letech vztahu jsme od sebe samovolně odpadli, bez výčitek, bez lítosti. Bývali jsme vyhlášenej lezeckej páreček: kluk svalnatej vopálenej a jeho štíhlá Sasanka s krásnýma dlouhýma nohama a tmavě hnědýma vlasama až na zadek.

Je sice vedro na chcípnutí, ale nějakou hodnotnou klasiku bysme si šlehnout mohli, navrhnul jsem jí, a i když něco frfňala, že jako myslela spíš jít na pivo, narval jsem do báglu kromě svýho cajku taky ten její, kterej jsem měl dosud u sebe. Pivo si dáme pak! A šli jsme do Skaláku a já inteligentně vybral Ponurou cestu na Opomenutou věž, protože je v hlubokým údolí a ve stínu. Určitě jsme si povídali, co novýho nebo jiný kraviny, který dávno odnesl čas. Vzpomínám si jenom, že v jednu chvíli mě zachvátil šílenej pocit, jak moc, jak strašně se mi po ní ve skutečnosti stýská, ale to byla jen okamžitá slabost, co opadla, jakmile jsme stanuli pod stěnou a začali se soukat do sedacích úvazků. Takhle to přece bývalo vždycky. Ten samej rituál třídění smyček a karabin, preventivní listování v průvodci, nazouvání tisíckrát propocenejch lezaček. Ten okamžik navázání na lano, otření špiček bot o lýtka, drobný nervozity a hlubokýho nádechu, když se dlaně dotknou skály… Okamžik, kdy tělo dokonale uvyklý na ten pohyb se jako silná pružina odlepí od země a začne stoupat do výšky… Sedmu přes čtyři kruhy jsme zvládli snad během hodinky. Před pár lety jsme ji spolu lezli a měli jsme ji nachozenou.

Po slanění dolů se Sasanka už viděla v knajpě, ale já byl rozjetej a toužil se ještě něčím dorazit. Zalistoval jsem v průvodci a do oka mi padla, asi kvůli jménu… Cesta deště na Severní věž. Sedumbéčko a s hvězdičkou, což znamená, že je to pěknej výstup. Přešli jsme tam. Linie vskutku vyzývavá; navíc jsem na tý věži ještě nikdy nebyl. Při pohledu na trhliny pod jeskyní jsem odhadnul původ názvu cesty: tudy po tisíce let za dešťů stéká voda. Když jsem se začal trhlinama tarabit vzhůru, trochu jsem znejistěl. Dobrý jištění šlo založit jen kousek nad zemí, pak už to stálo za prd. Sice jsem měl tehdy síly a morálu na rozdávání, ale po dolezu do jeskyňky jsem se zatemoval zadkem dovnitř a dlouze, dlouze oddychoval. Oblezení hladký exponovaný hrany bylo minutkou intimní psychoanalýzy. Když jsem konečně zaštandoval u kruhu, bylo mi jasný, že přijdou problémy.

Sasanka se zasekala už v těch trhlinách na začátku, a protože jsem na ni za hranu neviděl, mohl jsem jí radit pouze po paměti. Zvládla to, ale trvalo jí to věčnost a ke kruhu přilezla rozklepaná vysílením. Říkala něco ve smyslu, že na to sere. Konejšil jsem ji, že to máme v paži, že nahoru je to už madlovačka zadarmo. No… Po přelezu hladký plotny nad kruhem jsem dlouho sbíral odvahu pod finálním krutým převisem. Chvíle naprostý samoty a závratě. Sám, bez pomoci a život ve vlastních rukách. Důvod, proč lidi lezou na skály.

Na vrcholu věže jsem si uvědomil, že je po západu slunce. Ještě za šera jsem založil jištění do vrcholovýho dříku a začal dobírat Sasanku. Než se dostala pod převis, byla tma. Prosila mě, ať jí poradím, co má dělat. Že nic nevidí. Že už nemůže. Mohl jsem ji jenom mentálně koučovat; nepamatoval jsem si nic. Při přelézání převisu jsem totiž byl v tranzu - prostě několik temp na hranici pádu. Sasanko, lásko moje, nepadej pod převisem, jinak jsme v hajzlu. Zkus se přes něj jakkoli vyškrábat, pak už tě vytáhnu. Ty to zvládneš, lásko moje! Ty to zvládneš, Sasanko.

Dokázala to. Ve tmě, kilometry od lidí, jsme si padli kolem krku.

Neměl jsem čelovku. Dost dlouho jsme po hmatu hledali slaňovací kruh. Jak sladký bylo stát nohama opět na zemi!

Domů jsme se vraceli mlčky, vyčerpaní. Všechno, co bysme mohli říkat, jsme si už za ty léta řekli. Sasanka nebyla z těch, který maj hubu nepřetržitě plnou výčitek. Navrhl jsem jí, ať v noci nikam nejezdí a radši přespí u mě. Uložil jsem ji v mý posteli a sám si lehnul na zem do spacáku. Ani jsme se nemyli. Usnul jsem jako dřevo.

Uprostřed noci mě probudil pláč. Sasančin pláč. „Co je?“ zašeptal jsem. Nic. Ticho. Za chvíli začala plakat znovu. Posadil jsem se. Děje se něco?

„To už ti nestojím ani za to, abys se mnou spal?“ řekla potichu. Vylezl jsem ze spacáku a zaplul k ní pod deku. Políbil jsem ji a dlaněmi otíral její tvář. Venku se zablýsklo a po pár vteřinách strašlivě zahřmělo. Objal jsem ji a ucítil pach jejího potu a slz a taky něčeho dalšího. „Něco ti ukážu,“ zašeptala mi do ucha a rukou chytila moji ruku a stáhla ji k sobě dolů pod deku. Lekl jsem se. Místo důvěrně známýho chomáče chlupů jsem nahmatal holou škrábavou kůži. Uvnitř byla horce mokrá. Sasanka se ve tmě usmála a její oči se doširoka zaleskly. Shodili jsme deku, pak trička a spoďáry a vrhli se na sebe. Venku začala bouřka. Přívalový liják mlátil do okna. Sasanka se malinko nadzvedla a pohybem, kterej uměla jedině ona, oběma rukama přehodila svý dlouhý temný vlasy zpod zad za hlavu na polštář. Zakousli jsme se do sebe jako zvířata.

Ne, jako zvířata ne. Jako starý dobrý známí, jako věčný sourozenci, jako dvě oka dračí smyčky, jako bývalí milenci. Dali jsme si co proto. Za všechny ty léta prožitý společně na procházkách, při hádkách a nočních kalbách, s kamarádama na koupáku a ve skalách uvázaný na opačnejch koncích téhož lana. Dali jsme si co proto s veškerou palčivostí a hloubkou citu, kterej jsme chovali k sobě navzájem jako bratr a sestra z cizí planety. Museli jsme si to navzájem udělat, jako kdyby to mělo být naposledy. A taky to bylo naposledy.

Usínal jsem s jejím tělem v náručí a s tváří v jejích vlasech. Po okně stékal déšť.

Teď už možná, synu, chápeš, proč jsem ti to odmítnul vyprávět. Tahle Sasanka mohla být tvoje matka. Ona měla být tvoje matka. Nestalo se tak, ale bylo by ode mě krajně neuctivý k tobě, kdybych toho litoval.

--------------------

Když jsme se synem dolezli jednu šestkovou klasiku přes tři kruhy, takovou madlovačku zadarmo, a zapisovali se do vrcholový knížky, řekl jsem mu: „Hele vole, tu Cestu deště na Severní si přece jednou zkus přelízt. Je to docela kotel - posereš se tam strachy. Ale počkej si, až budeš k sobě mít nějakou babu, který si fakt budeš vážit. Vytáhni ji na to, a jestli to přeleze bez větších keců, už ji neopouštěj. Nikdy.“

Podali jsme si ruce.

Čuměl na mě jak puk.