Rybí duše a smrt

Roudenský rybník se rozkládá na místě prastaré osady. Nejvíc nás děsilo, že hluboko pod temnou hladinou rybníka jsou ve skalách vytesané místnosti, sklepy a komory, v nichž kdysi žili lidé. Bílkovic babička vyprávěla, že jako malá ty místnosti prolézala, než je zaplavila voda.

Roudenský rybník byl jedno velké tajemství.www.kdesekoupat.cz

…Bůh dopustil

a vydal rybu dětem jako tajemství

a němý klenot málem výkupné

za všechno co nám skrývá…

Jan Skácel

Když jsme ze skal nad vodou po hlavě skákali do černé hlubiny, ten děs nám objímal hrdla. Jako by duše pradávných obyvatel údolí dosud bloudily těmi utopenými místnostmi a ze dna rybníka po nás natahovaly větve. Roudenský rybník byl jedno velké tajemství.

Ale byl náš. Do vody jsme častěji vstupovali z opačné strany – po klouzavém jílovitém břehu mezi střapatými drny ostřice.

Nejstarší z nás, Tom, jednou přikulil černou duši ze zadního kola traktoru. Vešli jsme se na ni všichni čtyři. Tom byl pochopitelně kapitán, a nemusel tedy pádlovat, jenom udílel rozkazy. Terka, Fandova mladší sestra, taky nemusela pádlovat, protože na to neměla sílu. Jako holka ale zase neměla žádnou hodnost a její role spočívala v zabíjení hovad, která nám sedala na záda a chtěla sát naši krev. Fanda byl kormidelník a já jsem se jmenoval bocmanem, protože nikdo z nich neměl ponětí, co to znamená. Oba jsme ale museli pádlovat, čili čeřit dlouhými klacky vodu, aby naše duše vykonala průzkumnou plavbu kolem rybníka. Sedíce na černé gumě jsme se dotýkali chladné skalní stěny, která vystupovala z vody, a cítili chvilkovou převahu nad těmi tajemnými silami v hloubce pod našima nohama. Byla to opojná závrať.

Ale dřív, než nás ruce zmizelých předků mohly chytit za kotník, Tom napřáhl paži a zavelel: „Je na čase prozkoumat ostrov Guadeloupe! Směr: jiho-jiho východ!“

Rybník na té straně zvolna přecházel v mělký mokřad zarostlý rákosím. Tudy už naše duše neproplula. Museli jsme zakotvit v zátočině a do nitra močálu se vydat pěšky. Místy šlo projít takřka suchou nohou, ale místy se černaly tůňky, po jejichž hladině tančily vodoměrky. Černé bahno tůněk jsme proměřovali klackem; zdálo se, že nebylo hluboké. Travnatý koberec pod našima nohama se bořil a prosakovala z něj voda teplá jako čůránky. Uprostřed močálu jsme objevili labutí hnízdo. Terka začala kňourat, že bychom radši měli jít pryč, než se velká labuť vrátí a svými obrovskými křídly nás všechny zabije. Tom s Fandou se tomu chechtali, ale přesto… Byli jsme děti, ne hlupáci.

Když jsme odráželi naši černou gumu od guadeloupského pobřeží, cosi se mi omotalo kolem kotníku. Leknutím jsem vytáhl nohu z vody a položil ji na palubu. Silonový vlasec! Začali jsme ho zkoumat. Jeden konec byl volný, utržený, druhý konec ovšem kladl odpor. Tahali jsme za něj a tušili, že se k nám něco blíží.

Hladinu nedaleko od nás rozčísl rybí hřbet. Byl to kapr velký asi jako kočka, který jakémusi rybáři spolkl návnadu a přerval vlasec a s tím vlascem zaseklým v ústech kdo ví jak dlouho kroužil hlubinami rybníka. Dopluli jsme k jílovišti, rybu za vlasec vytáhli na břeh a položili do trávy. Ryba sebou trochu kroutila a dívala se na nás, jak stojíme v kruhu nad ní. Byli jsme vzrušení pocitem, že jsme ulovili skutečného živého tvora, kterého nyní máme ve své moci. „Upečeme si ji!“ Tom vyndal rybě háček z huby.

Kromě duše jsme s sebou neměli nic, ani tašku. Ryba pouštěla sliz a udržet ji v holých dlaních bylo nemožné. Zabalili jsme ji do Fandova trička a vydali se na cestu k vesnici. Tom koulel gumu po rozpálené asfaltce a my jsme šli za ním s němou kořistí oblečenou do trička střídavě v náručí toho i toho i toho. Večerní slunce se sklánělo nad polem, z obilných klasů sálal žár a naše usychající hlavy obklopovalo monotónní vrzání cvrčků.

Najednou Terka vykřikla. Ryba se jí v náručí zachrula a patrně z posledních nevědomých sil se snažila osvobodit. Mysleli jsme si, že se na vzduchu sama bezbolestně a pokojně udusí a že my ji prostě jenom hodíme na oheň. „Ona se mrská, co teď?“

Tom před námi se otočil. „Musíme ji zabít! Takhle se zbytečně trápí…“

Zabít, ale jak? Holýma rukama? Stáli jsme sami uprostřed polí a kolem nás nebylo nic než obilí.

„Flákněte s ní o asfalt!“ poradil Tom, ale nikdo se k takovému činu nehlásil. Všichni se dívali na mě. Byla to přece moje ryba, nebýt mě, nebyla by tu s námi! Vymotal jsem ji z trička a jako bych odpaloval tenisák, mohutným rozmachem a ze všech sil jsem s rybou praštil o silnici. Pleskla a odskočila, ale hýbala se dál.

„Flákni s ní víc!“ povzbuzoval Tom a já rybu popadl a s ještě větší silou jí mrštil proti asfaltu. Zůstala nehybně ležet a my se nad ní sklonili. Z žaber se jí spustil pramínek krve. Je po ní, vzdychli jsme a Terka se dala do pláče.

Šli jsme k Bílkom, protože bydleli nejblíž. Opatrně jsme se proplížili kolem otevřených dveří domu a pronikli na zahradu. Černou duši jsme nechali před vrátky.

Fanda přinesl z kůlny nůž a sirky a Tom s Terkou lámali suché větve na ohniště. Věděl jsem, že rybu nemůžeme opékat jen tak jako buřta, že je potřeba ji vykuchat a opatrně odstranit žlučník. Když jsem jí chtěl zajet nožem do řitního otvoru a rozpárat břicho, znovu sebou pohnula. Ne, ještě nebyla mrtvá. Ale teď už jsem nebyl bezbranný a nemusel jsem být zbytečně krutý. Zabodl jsem rybě špičku nože do hřbetu těsně za hlavou a jedním seknutím jí přeťal páteř.

Dívali se na mě, jak z rybích útrob vyndávám vnitřnosti. Mlčeli. Když jsem vylovil bílý dvojitý balónek, zahvízdali údivem. „To je rybí duše,“ řekl jsem a ukázal všem. „Rybí duše…“ opakovali potichu. Hodil jsem ji do ohně a ona ihned zmizela.

Potom se před vchodem do domu objevila paní Bílková a za ní pan Bílek. Paní Bílková měla skloněnou hlavu a tvář schovávala v dlaních. Vypadalo to, jako by plakala. Pan Bílek zavolal: „Fanouši, Terko, jste tady?“

Přikrčili jsme se a byli zticha. Ale pan Bílek výzvu naléhavě opakoval. Nemělo smysl se skrývat. Odložili jsme rybu a šli k nim. „Dobrý den!“ pozdravili jsme s Tomem, ale Bílkovi si nás nevšímali. Paní Bílková doopravdy plakala. Vzala Fandu i Terku kolem ramen a přitáhla si je k sobě.

„Děti, babička nám umřela,“ řekla.

My, průzkumníci močálů na Guadeloupe, skokani ze skal a nemilosrdní lovci ryb, jsme se na sebe podívali. Ne, za tohle my nemůžeme. Naše myšlenky se stočily pod hladinu rybníka do temných zatopených místností. Ona jediná v nich byla.

Nyní její duše opustila staré tělo a navždy odešla. Možná se také bude čas od času potulovat těmi místnostmi a ze dna se dívat na plavce. A my, až z těch skal zase budeme skákat do vody a naše těla se budou nořit do černočerné hlubiny, my ji v tu chvíli možná zaslechneme.