Šperky

Jednou se takhle povaluju na sedačce v koutě baru a barovej pult mám jako na dlani. Ale nezajímá mě, neboť mám rozečtenej román Norské dřevo od Haruki Murakamiho. Užívám si krásnou depku.

Z repráčků tepe vyklidněnej drum’n‘bass, co nikoho neurazí: Seven years since I saw your face, seven years since I heard your voice… Oči mi letí po stránkách; řádek po řádku, větu po větě jsem stále víc a víc Tóru Watanabe. Pak oči zvednu. U barovýho pultu sedí nějaká holka, dlouhý černý vlasy, jemně protáhlá tvář. Chvilku na ni čumím, abych si odpočal od těch sebevražd. Náhle udělá gesto, který mě probodne hluboko v krvi a brutálně mi připomene minulost: pravou rukou si přehodí ty vlasy přes rameno na záda a na jejím štíhlým zápěstí o sebe cinknou zlatě zářící náramky a řetízky a kroužky a jeden z těch náramků je palec širokej a leskne se ze všech nejvíc.

Ano. Je to přesně sedm let, co mě podobný gesto okouzlilo a položilo na záda a vepsalo se mi do paměti.

Byla to nová asistentka mýho tehdejšího šéfa, v dalekým městě na severu, kam jsem za šéfem přijel kvůli nějakejm rozumům do života. Seděla v předpokoji jeho kanceláře a já si tam odkládal červenou horolezeckou bundu a přitom se na ni docela obyčejně a zdvořile usmál. Byla zvláštní a krásná. Hlubokýma modrýma očima se na mě dívala o vteřinu dýl, než bylo kvůli pozdravu nutný. Když jsem vypadnul z šéfova kanclu a bral si z věšáku bundu, vstala, vysoká, přímá a ztepilá, přistoupila ke mně a podala mi hebkou štíhlou ruku, na jejímž zápěstí zachrastily zlatý náramky a kroužky a jeden z nich byl palec širokej. Lesknul se ze všech nejvíc. Zase jsem se jí podíval do očí, tentokrát soustředěně a pozorně, a ruku jsem jí lehce stisknul. Rozloučili jsme se, jako bychom spolu uzavřeli tajnou dohodu. Vyšel jsem z předpokoje a vydechl: Holka, ty teda fakt neotálíš! Vsadil bych deset jointů, žes měla problémy s pervitinem.

Do šéfova města jsem to měl daleko, přes sto kilometrů, takže jsem tam jezdil jenom v nejnutnějších případech. Všechno běžný jsme vyřizovali elektronickou poštou a telefonicky a taky jsme používali komunikační program Skype. Po něm mi asistentka začala psát. Samozřejmě zpočátku v pracovních záležitostech. Jenže netrvalo dlouho a malinko se to zvrhlo. Srandičky, pořád srandičky. Ale na jejich pozadí čím dál naléhavěji vyvstávala nevyhnutelná skutečnost: že se budeme muset znovu setkat. Bez šéfa. Nemám rád nejapný naznačování, takže když už jsem měl jednoho dne těch srandiček akorát dost, na férovku jsem se jí zeptal, jestli mám přijet já za ní, nebo ona přijede za mnou. Okamžitě zvolila druhou variantu a mně bylo nad slunce jasnější, že se mnou bude někoho podvádět. To jako úplně neschvaluju. Na druhou stranu je to problém jejího svědomí, né mýho. A mýho tím míň, čím míň o tom budu vědět.

Čekal jsem na ni v mým městě na známý křižovatce, protože by bylo příliš složitý jí vysvětlovat, kde bydlím. Přijela stříbrným Renaultem. Z nebe se snášel sníh. Jeli jsme rovnou ke mně. Když se svlíkla, nechala si na sobě jenom šperky. Lesklý náramky chřestily o sebe a já se nemohl vynadívat na její nádherný štíhlý nohy a oblej pevnej zadek, kterej nezapřel, že bývala tanečnice. Posadila se na mě a pravou rukou, tou rukou opásanou náramkama, si dlouhý černý vlasy odhodila přes rameno na záda. Pak se sklonila a chřestící náramky, chladivý a zářivý, mi položila na hruď. Ze stínu jejích temnejch vlasů ke mně klesla její teplá živočišná vůně a taky velký čirý broušený srdce, co se jí houpalo na řetízku kolem hrdla. Se smíchem mě upozornila, že je skleněný. Protože kdyby bylo z diamantu, musel bych ji zabít, zakopat a to srdce zašmelit a do konce života bych byl vysmátej. Dodnes na dlaních cítím její hebkou suchou kůži, která se vlnila jako samet, a poskytovala mi dost zásadní argument, proč ze života neodcházet dřív, než bude nezbytně nutný.

Pak jsme jejím autem jeli za město do zasněženejch skal, kde se větve borovic skláněly pod tíhou bílých polštářů, a já jí vysvětloval, jak se jednotlivý skály jmenujou a kudy jsem na ně lezl. To ji nejspíš až tak nezajímalo, ale pookřála, když jsem na jedný vyhlídce vytáh kovovou placatku s rumem. Šli jsme sami křupajícím sněhem a přáli si, aby takovej den nikdy neskončil. Soumrak se ale přibližoval, a tak jsme se vrátili ke mně domů. Znovu si rukou s chřestícíma náramkama přehazovala vlasy přes rameno na záda. Když mě těmi náramky objímala kolem ramen a já se jí díval zblízka do očí, nepatrně jsem zalitoval, že jsem se o těch deset jointů s někým nevsadil. Vyhrál bych. Přiznala mi to.

Později jsme šli na večeři a já se usmíval, jak na mě známý za jejíma zádama mrkali a dávali palec nahoru. Po večeři jsme ještě zamířili do baru a trochu se ožrali.

Do toho baru, kde teď sedím a čtu si.

Ráno nasedla do stříbrnýho Renaulta a odjela směrem na sever. Ještě nějakej čas jsme si psali. Dokonce jsme se i viděli při mý opětovný návštěvě u šéfa. Ale nikdy už jsme se nesetkali sami dva. Ani jeden z nás o to neusiloval. Stejně náhle, jako jsme si vstoupili do života, jsme si z něho navzájem odešli. U ní se to dalo pochopit, protože dlouhodobější zálety by ji nejspíš přišly dost draho. A u mě? U mě je to přece jasný – jsem odlišně uvažující magor.

Pochopil jsem totiž jednu jednoduchou, i když ne právě triviální věc: šperky jsou na ženský krásný. Ale úplně nejkrásnější na ženský je, když je pryč a daleko.

Tóru Watanabe se zalyká smutkem a vydává se na cesty. Navždy a nenávratně ho opustila Naoko, kterou miloval. Holka s náramky už z baru taky odešla. Sklapnu rozečtenou knížku.

Nezbývá, než se poctivě ožrat jako muž.