Jdeme ke mně, nebo k tobě?

Byly to krásný klidný dny, když jsem byl sám a chodil si, kam jsem chtěl, kdy jsem chtěl a s kým jsem chtěl. Svoboda mě naplňovala bezstarostnou drzostí, odvahou a lehkou melancholií.

Často jsem navštěvoval večerní filmovej klub v kině. Dávali tam nekomerční filmy, kultovní nebo nový, znepokojující nebo nesnadno stravitelný, filmy, který je potřeba vnímat velmi pozorně a v klidu a dojít si za nima na velký plátno do filmovýho klubu, a ne jima mrhat doma v obýváku. Klubová promítání nekončila tak pozdě, aby nezbýval čas zajít si po nich někam do baru a tam s trochou chlastu v žíle si celej film nechat znovu projít hlavou a nacházet hlubší souvislosti.

Jednou byl můj oblíbenej bar zavřenej nebo v něm seděli nepříjemný hlučný lidi nebo se stalo bůhvíco jinýho a já se najednou ocitl v noční knajpě, který se přezdívalo Smrt. Bylo v ní několik výherních automatů, takový ty hrušky – jabka, jeden špatně promazanej stolní fotbálek a blonďatá přezíravá barmanka, kterou nevyvedlo z míry, ani když se opilci hystericky servali. Vešel jsem dovnitř a uviděl, že jeden stůl už obsadili další návštěvníci filmovýho klubu. Znali mě, tak mi pokynuli, abych si přised k jejich stolu.

Většina z nich byli chlapi, filmoví labužníci, intelektuálové, co pročesávaj videopůjčovny a hledaj nejbizarnější filmový úlety, aby o nich pak mohli v baru dlouhosáhle rozumovat. Mě tohle intelektualizování každý kraviny moc nebralo, jejich pivní půtky mě k účasti nelákaly. Jeden z nich, majitel videopůjčovny, mi totiž před lety po pěti pívech udělil zásadní školení o tom, jak se má číst román Citadela od Antoine de Saint-Exupéryho, a ujistil mě, že tak složitýmu textu já rozhodně nerozumím. Takže jsem si teď jenom ze slušnosti přistrčil židli a pasivně poslouchal jejich řev o dějový lince a dírách ve scénáři. Najednou jsem si všimnul, že v jejich skupince sedí pro mě neznámá mladá ženská.

Seděla předkloněná mlčky jako já nad půllitrem světlýho ležáku a středně dlouhý černý vlasy po ramena jí lehce spadaly přes obličej a zakrývaly pravou tvář přivrácenou ke mně. Když si je rukou odhrnula za ucho, obrátila oči a mírně se na mě usmála. Taky jsem se usmál a pokrčil rameny, jako že tohle žvanění jde zcela mimo mě. Seděla úhlopříčně na opačný straně stolu a neexistoval jedinej důvod, proč bychom se zrovna my dva spolu měli začít bavit. Konečně se ve Smrti objevili nějaký moji známí, který hrajou stolní fotbálek, takže jsem se odebral k hracímu stolu vyzkoušet si, jestli už jsem starej a špatnej, nebo naopak. Vrátil jsem se a filmoví kritici řvali ještě o něco hlasitěji a artikulovali o poznání obtížněji. Jejich disputace začínala být zakódovaná. Rozuměl jsem jenom stále se opakujícímu obratu „vem si třeba“.

- Vem si třeba Felliniho!

- Jo, ale vem si třeba Hitchcocka!

Filmová debata se zvrhávala ve vlastní parodii. Černovláska mezi nimi stále seděla, ale vypadala unaveně a znuděně. Pak vstala, přetáhla přes sebe černej kabát a rozloučila se s kritiky. Odešla. Taky jsem neviděl žádnej důvod, proč tam tvrdnout. Zaplatil jsem, oblékl se a vyšel ven.

Městečko klesalo do hluboký noci a na ulicích bylo pusto. Když jsem vkročil na most přes elektrárenskej náhon, spatřil jsem postavu v černým kabátu. Nešel jsem nijak rychle, spíš jsem se loudal, ale ta postava snad ani nešla; vypadalo to, že jen tak postává. A čeká.

Když jsem došel k ní, mlčky mi nastavila loket paže zasunutý v kapse kabátu. Neřekli jsme ani slovo a kráčeli pomalinku vpřed, a když jsme přešli most, jemně jsem ji otočil, abych jí viděl do obličeje.

- Jdem ke mně, nebo k tobě? zeptal jsem se lhostejně.

- Radši ke mně, řekla uvážlivě a podívala se mi do očí.

Pak jsme zase mlčeli. Na ulicích nebyla ani noha. Kromě několika nočních taxíků jsme nepotkali jediný auto. Dovedla mě před její dům a hledala v kabelce klíče od hlavního vchodu. Stál jsem trpělivě vedle ní; nebylo kam spěchat. Když klíče našla, ukázala na jeden ze zvonků. Předklonil jsem se a přečetl polohlasem jméno. To jsem já, podotkla a odemkla dveře. Obývala útulnou podkrovní garsonku. Všude bylo čisto a uklizeno, v knihovničce několik knížek, hlavně literatura o záhadách světa a o mimosmyslovým vnímání. Z lednice vytáhla flašku Martini a nalila dvě sklenky. Když jsem jednu od ní přebíral, řekl jsem jí moje jméno. Přiťukli jsme si na seznámení.

Jak nenápadně a křehce působila ve Smrti, tak silně a jednoznačně mě objala oběma rukama a odtáhla k posteli, takovýmu menšímu letišti. Kůži měla hladkou a suchou a pod ní jsem na celým jejím těle cítil pevný kosti. Protože jsme před tím spolu nepromluvili než několik slov, udivila mě hlasitost a hlubokej tón jejího hrdelního hlasu. Sousedi museli mít z toho nočního kraválu upřímnou radost. Drze a hrubě jsem ji ošukal, pak jsme usnuli a ona mi ráno k snídani usmažila slaninu s vajíčky. Začal jsem ji brát vážně. Vyměnili jsme si telefonní čísla.

Scházeli jsme se jednou dvakrát do týdne. Častěji u ní, protože se tam cítila určitě bezpečněji. Téměř vždy mělo rande stejnej průběh: sešli jsme se večer v nějakým baru, trochu se nacamrali a pak šli k ní dělat kravál. Nebo taky ke mně. Ona byla magistra, lékárnice. Nedokázal jsem potlačit svoji vrozenou zlomyslnost. Když si jednou u mě pod postelí zapomněla náramkový hodinky na stříbrným řetízku, donesl jsem jí je přímo do lékárny, kde pracovala. Jinou lékárnici, která se na mě zdvořile obrátila s dotazem, jsem chladnokrevně odstrčil. Chtěl jsem mluvit jedině s ní. A když ke mně zaskočeně přišla, vysypal jsem jí do dlaně ty náramkový hodinky.

- Tohle sis u mě zapomněla, řekl jsem nevzrušeně a obrátil se k odchodu. Musel bych mít srdce z kamene, aby mě nedojal její ruměnec a protáhlý ksichty jejích dvou kolegyň, který si za jejíma zádama vyměnily neinformovaný pohledy.

Bílý kalhoty a bílý tričko jí moc slušely. Trávili jsme spolu čím dál víc času. Chodili jsme spolu na výlety, do kina, na koncerty. Nosil jsem jí přečíst články, který jsem nasmažil v novinách. Zvala mě k sobě na večeře. Nevařila špatně. Líbilo se mi, jak je pečlivá, pořádná a mírná. Po večeři jsme většinou sledovali nějakej film. Něco vybrala ona, jindy jsem zas něco dovalil já. Skoro by se dalo říct, že jsme si rozuměli. Hlavně nebyla abstinentka a neskrývala to. Strávili jsme spolu několik měsíců; oslavili jsme společně s mými kamarády jednoho Silvestra a kamarádi už nás brali jako stabilní pár.

Ale u mě se začaly projevovat duševní problémy. Jakkoli bylo naše scházení se klidný, přátelský a téměř nezávazný, jakkoli jsme se snad nikdy nepohádali, nenápadně se ve mně otevíralo prázdno. Úzkost, která se prohlubovala a byla stále drtivější. Stála za ní nejspíš pravidelnost, čitelnost a předvídatelnost našich poklidnejch nezáludnejch setkání. Výlet – večeře – film – kravál – snídaně. Kino – drink – kravál – snídaně. Z její strany se žádná chyba neodehrála. Slovo, kterým bych ji nepřesněji popsal, bylo: hodná. Vůbec jsem ji nemohl srovnávat s tou mrňavou zamindrákovanou kravkou, s níž jsem mrhal časem před tím. Lékárnice se nikdy ani náznakem, ani v žertu nepokoušela mě urazit, ponížit nebo se mnou manipulovat. Trpělivě snášela moje deprese. Když jsem jednou v horách vymrznul při nějaký reportáži, nastydnul a musel se pár dní léčit, nosila mi jídlo, ovoce a vařila mi čaj s rumem. Proboha, co víc by po ženský mohl člověk chtít? Jenže já na to nebyl připravenej. Byl jsem zvyklej na sobecký sebestředný nány, který by mi nanejvýš po telefonu vzkázaly, ať přestanu simulovat a koukám se dát urychleně do kupy, protože mám taky určitý povinnosti vůči nim. Takhle se lékárnice nikdy nezachovala. Byla přirozeně dobrá a mírná. Byla hodná. A to mě děsilo.

Připadalo mi, že si to nezasloužím. A že je jenom otázka času, kdy jí začnu ubližovat.

Její nevtíravý pozvání k ní na večeři a na sledování filmu mě čím dál víc nudilo. Dopředu jsem věděl, jak zas bude večer probíhat. Jednou se nám stalo, že jsme byli oba tak unavený, až jsme usnuli přímo při souloži. Uprostřed noci jsem se probudil a pocítil, že je mi zima na záda. Ležela pode mnou a rukama stále objímala mou šíji, nohy měla překřížený přes můj zadek a spala. Překulil jsem se na stranu a přitom ji vzbudil. Lehce jsme se tomu zasmáli a spali dál. Jenže tehdy se mi do duše zakousnul červ. Pochybnost, zda tohle má vůbec nějakou budoucnost.

Po zimním slunovratu se dny zase pozvolna prodlužovaly. Seděli jsme s lékárnicí na jejím gauči, ona popíjela víno a já lahváče a dívali jsme se na nějakej film. Za střešními okny bylo dosud světlo a nadcházejícím soumrakem poletovaly velký sněhový vločky. Otočil jsem hlavu k ní a viděl, jak zvolna klesá a stoupá její hruď, jak její oči sledují film. Pomalu oči obrátila ke mně a mírně se usmála, jako by byla šťastná. Představil jsem si, že takhle už by to bylo napořád. Klidný večery ve dvou. Jenže já… bych tak rád dělal něco jinýho, cokoli jinýho. Vyrazil ven do chumelenice a šel se projít po hřbitově. Zavolal kámošům – lezcům a jel se pořádně vyšťavit na lezeckou stěnu. Vyrazil do baru a tam rozštípal nějaký namachrovaný mladíky ve stolním fotbálku. A nakonec si vyhlíd emancipovanou sebevědomou intelektuálku a lhostejně se jí zeptal: Jdeme ke mně, nebo k tobě? A bylo by mi u zadku, co mi odpoví. Nebo prostě jenom seděl o samotě a tichu doma v křesle a četl si nějakou melancholickou tíživou knížku. Trapný případ.

Tohle už se nijak neposune, tohle už se příliš nezmění. Večery budeme trávit vedle sebe na gauči při sledování filmu. V tom nejlepším případě. Ale zakrátko by se nám u nohou mohlo pinožit batole a náš čas by začaly odměřovat vřískající děti. Pro většinu lidí tahle vidina představuje životní sen. A co potom? Spolu na gauči nebo každej zalezlej ve svý komůrce? Vždyť na život nemáme víc pokusů, tenhle je jedinej a poslední. Mít hodnou ženu a chytrý nadějný děti. Jenže co dál? Nebo snad tohle má bejt smysl všeho – zajistit pokračování druhu? Zadíval jsem se okny do nekonečný hlubiny sněžícího nebe a zátylkem mi projel mráz.

Asi ucítila tu mrazivou vlnu, která mnou projela, ale vyložila si ji po svým: laskavě. Láskyplně mě objala paží kolem ramen. V tu chvíli mi málem puklo srdce. Řekl jsem jí, že mi je špatně, a ani jsem nelhal.

Až na pár drobností jsem u ní neměl žádný věci, a tak nebylo co stěhovat. Už jsem k ní nikdy nepřišel. Několikrát mi psala a volala a pokaždý jsem se na něco vymluvil. Pak jsem přestal odpovídat a přál si, aby na mě co nejrychleji zapomněla. Cítil jsem tíživou vinu sám za sebe. Jediný, čím jsem se mohl utěšovat, bylo to, že jsem tenhle krok udělal ještě poměrně zavčasu, kdy jsme dosud neměli nic společnýho a nebyli na sebe tolik zvyklí a odkázaní. Měla šanci to rozchodit rychle.

Nějak to asi pochopila. V poslední zprávě, kterou mi poslala na telefon, psala: Zdravím tě do hlubin tvé deprese…

Hodná lékárnice. Bylo by krutý jí vysvětlovat, že jsem právě z hlubin deprese unikl. Že jsem zase v cajku a svobodnej a dělám si, co chci. A číhám na nějakou oběť, na kterou lhostejně vybalím: Jdeme ke mně, nebo k tobě? Jen tak, pro zábavu.

Šel jsem se projít na hřbitov. Míjel jsem skromný náhrobky bezejmenných lidí, zchátralá mauzolea někdejších mecenášů, mramorový mohyly s roztaženými perutěmi andělů a zlatým písmem zdobený stély starostů minulosti. Pocit vlastní viny pozvolna slábnul. Na světě je to zařízený tak, že laskavej dobrák stejně nakonec ostrouhá a vypočítavej hajzl oslaví vítězství. Co je vlastně zlo? Nedostatek dobra? Tady na hřbitově už to ostatně nejde poznat.

Jen láska zbývá. Ta smrti nezná.