Temný filozof a černé kotě

Do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme, jsme i nejsme. Že to něco připomíná? Jistě! Tak totiž zní originální myšlenka filozofa Hérakleita, z níž se komolením stalo dnes již banální, a proto zhusta citované konstatování.

Ten bonmot zná každý, což by mudrce, jemuž se pro neuchopitelnost jeho učení už ve starověku přezdívalo Temný, dozajista rozesmálo. Je dost pravděpodobné, že by Hérakleitos vlastní myšlenku v jejím dnešním podání vůbec nepoznal. Ale co? Možná by pokrčil rameny a řekl: Panta rhei. Vše se neustále mění. Jako my.

Říjen, listopad, prosinec... A už je zase jaro. Žena, co naproti mně sedí, povídá, směje se, mi něco silně připomíná. Připomíná mi duben před mnoha lety. Připomíná mi úplně jinou ženu, která tehdy a zrovna takhle seděla naproti mně, povídala a smála se. Nemůžou mít navzájem nic společného, nemůžou se znát. Ani si nejsou podobné vzhledem. Přesto mi připadá, že jedna je nějak odvozená z druhé. Dvě variace na totéž téma. Svádí to k závěru, že i tahle druhá je inteligentní, sobecká, agresivní a nepořádná, jako byla ta někdejší. Může to tak být, a nemusí. S jistotou lze říct jen, že to nebude zcela totéž.

S věkem sílící pocit, že mnoho známých jako by z oka vypadlo úplně jiným známým, vypovídá spíš o našem vnitřním ustrojení než o těch lidech. Tak jako umíme ztrácet, umíme i znovu nalézat. Jenže: Je to, co jsme nalezli, tím, co jsme předtím ztratili?

Je mi šest let, je jaro, časně z rána. Babička mě vyslala do místního krámku pro nákup. Za sebou táhnu tašku na kolečkách a v ní peněženku s bankovkou a seznamem zboží pro pana vedoucího. Nad lesem stoupá slunce. Vykračuju si po silnici jako dospělý. Najednou se zastavím. V pangejtě u krajnice se něco černá. Shýbnu se a ona to kočka. Teda spíš kotě, černé jako bota. Ani se nepohne. Pohladím ho, nic. Píchnu do něj prstem, nic. Vezmu ho do ruky, přiblížím si jeho čumák k obličeji a řeknu: Baf! Kotě je tuhé jako ze dřeva. Dívám se do slepých zelených očí. Nejradši bych si kotě vzal s sebou, ale už tehdy si uvědomím, že to není nejlepší nápad. Položím mrtvolku zpátky mezi sasanky. Nikomu o té příhodě nikdy nepovím, protože na ni zapomenu.

Je mi o třicet let víc. Je jaro, nad lesem stoupá slunce. Vykračuju si po silnici jako dospělý. Najednou se zastavím. V pangejtě u krajnice leží kotě černé jako bota. Pomalu se k němu shýbnu. Do očí se mi nahrnou slzy. Tak dlouho jsme se neviděli... "Kde se tady bereš?" řeknu. Kotě neodpovídá. Vezmu ho do ruky. Ale kotě ještě není tuhé. Vydá ze sebe dlouhý tichý sten: Eeeeeeeee! Zadní část jeho tělíčka visí jako hadr - má přeraženou páteř. Položím kotě opatrně zpátky do trávy. Přemýšlím. Do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme. Já dnes nejsem já před třiceti lety. Z tehdejšího kotěte už je jenom nejasný obraz v mé vzpomínce. Pouhá vzpomínka přetrvala, zasunutá se mnou celý ten čas žila, ačkoliv kotě v ní bylo od začátku mrtvé. Třicet let mě to mrtvé kotě doprovázelo, aniž bych o tom věděl. Jako bych najednou stál na stejném místě; jako by se všechno vrátilo.

Ale nevrátilo! Nic se nikdy nevrací. Přecházím po silnici sem a tam a něco hledám. Minulost je mrtvá a tak to taky zůstane; je nesmysl ji křísit. Důležitá je pouze budoucnost, moje i tohoto zoufalého kotěte. Konečně jsem to našel. Kámen dost veliký, aby mu rychle a spolehlivě rozdrtil hlavu.