Příchod Adventu

Byl několikátej den po začátku prosince a do slévárenský haly nacouval velkej autojeřáb, aby položil víko na největší pec Barboru, protože ona stojí mimo operační prostor našich mostovejch jeřábů.

Barbora byla už pár týdnů rozebraná. Asi tři čtvrtě metru silná vrstva žáruvzdornýho betonu a šamotu obezdívky pece musela napřed vychladnout, aby ji maníci se sbíječkama mohli vymlátit a nahradit novou. Teď nastala chvíle korunovace vyzděný Barbory. Nejdřív bylo potřeba ještěrkama odtahat od hlavních vrat do haly bedny s odlitkama, od malejch pecí nalévací šamotový trychtýře a litinový švéráky s důlkama pro vylejvání přebytečnýho železa, který se vytvaruje do takzvaných housek, asi dvacetikilovejch odlitků určených zpět do tavby.

Řidič autojeřábu nacouval do haly a s centimetrovou přesností se vyhnul všem nástrahám rozmístěnýho bordelu. Velkej žlutej autojeřáb působil v obrovský černý hale roztomile jako dětská hračka. Když byl na místě, vysunul do stran zadní hydraulický podpěry. Víko Barbory chlapi zahákli za tři silný ocelový lana a jeřábník šlápnul na plyn a teleskopický rameno jeřábu začalo pomalu stoupat. Z komína autojeřábu se vyvalil černej dým třistakoňovýho dieselu a halou se utěšeně šířil dusivej smrad. Abychom tam všichni nepochcípali, nechaly se naplno vytažený hlavní vrata, což sice moc nepomáhalo, ale zato se teplota v hale srazila k nule. Týpek z Brodu, kterej dělá na řezačce nejblíž vrat, vyměnil kovbojskej klobouk za ruskou ušanku.

Zvedání víka Barbory byl posvátnej okamžik, kterej málokoho nechal lhostejným. Všichni jsem se shlukli a zvědavě očumovali. Dokonce i Čůránková víla praštila na hajzlech s hadicí a přišla se podívat. Víko jelo nahoru a když bylo ve výšce hlavy dospělýho chlapa, bylo nutný ze styčných ploch přiléhajících k peci omlátit zbytky zaschlýho šamotu.

Jitrnice, Roman, Radim a Ruda se chopili majzlíků a kladiv a pustili se do toho. Jenže to šlo pomalu a blbě, tak Ruda, nejmenší a nejhubenější z nich, popad největší sbíječku a rval to do plnejch až vyflusával šamot. Malinkej jak Ferda Mravenec stál pod mnohatunovým poklopem a porušoval základní pravidlo pro přežití ve slévárně: Nezdržuj se pod zavěšeným břemenem! Jenže v životě lidským občas nastanou situace, kdy musej jít všechny pravidla bokem. Jde o víc.

Vedle mě stál bezpečák a jako vždy se nepříčetně usmíval. Ukázal na Rudu a prohlásil:

- Kdyby se to utrhlo, tak už ho nikdo nenajde.

Ocenil jsem jeho vhled a empatii a v duchu ho poslal do prdele. Když to Ruda domlátil, nastalo přenášení víka na vršek Barbory. Než mohli víko zaklesnout a přišroubovat, padlo ještě mnoho ran perlíkem, mnoho mikroposunů ramene jeřábu a mnoho nadávek do kurev. Konečně se to podařilo, autojeřáb sklapnul rameno, zatáh podpěry a krokem se vydal ke vratům. Zírali jsme na to a výjimečně nás za to neplodný zevlování nikdo nejebal.

Na to divadlo se s náma dívala i modelka z kalendáře na prosinec, kterej máme vedle ledničky. My klepali kosu v prošívanejch vestách, ale jí musela být jó zima, když byla dočista nahá a jenom rukama v bok si přidržovala cípy jakéhosi závěsu. Krásná mladá holka, ale její obličej je prostým vyznáním Bohu. Blonďatý kadeře jí spadaly na pravý prso, zatímco vlasy z opačný strany hlavy měla shozený na záda a dávala nám k nahlídnutí levý ucho, neuvěřitelně sexy. Kdyby si taková čučoriedka sedla někdy vedle mě na bar, nesrazil bych ji loktem ze stoličky.

Dívala se a mlčela. Ne všechno lidský se dá vyjádřit slovy.

Korunovace Barbory byla mimořádným dnem. Všechno se na čas vykolejilo z obvyklýho rytmu a i pan ředitel, kterej se na to na chvíli přišel podívat, se vzdal pičoidních poznámek. Všichni jsme cítili, že nás něco spojuje, jenom jsme nedokázali říct, co.

A kromě toho se najednou zjevil Bandaska, majitel druhýho největšího břicha ve slévárně, kterej asi před měsícem odešel do jiný fabriky údajně za lepší a líp ohodnocenou prací. Jenže zjistil, že i tam se musí makat, a navíc objevil, že má alergii na olej. Myslím, že má alergii na něco docela jinýho než olej, ale viděl jsem ho rád. Neúspěšnej navrátilec nám teď může udělovat rozumy, jak to chodí jinde ve světě.

A zase jsme to my, ta obskurní komunita samejch kapacit a fachmanů od černýho řemesla. My, co musíme ustát žár, mráz, špínu, dřinu, bezohledný zacházení a dokonce i hloupou namyšlenost pana ředitele. Jsme to my, kdo máme nárok na to očekávat příchod Spasitele.

Kdo má alespoň elementární znalost latiny, poznal, že titulek článku je pleonasmus. Možná může mít pocit, že si jen ze všech dělám srandu. Hluboce se mýlí až na to, že si skutečně ze všech dělám srandu. Protože dělat si srandu je nejrozumnější způsob, a tohle taky není z mojí hlavy, jak si takovou depresi naplno a důstojně užít.