Líbezné zářijové dny

Dal jsem si po ranní šichtě lehčí vyjížďku na milovaným enduro kole a vracel jsem se kolem náhonu, kterej byl vypuštěnej skoro na dno. A vidim v bahně u břehu skákat čokla, malýho čokla, kterej byl po bříško v kalužinách.

Přibrzdim a najednou se mi zdá, že mi ten čokl je velmi povědomej. Skáče úplně zbytečně za píčovinama, nejspíš loví mřenky uvízlý v bahně. Stejně marně, jako kdysi lovíval veverky. Možná to furt provozuje. Zastavil jsem a křiknul na něj.

- Čočko!

A on najednou zkoprněl, podival se mým směrem a nastražil uši. Znova jsem zařval:

- Čočko!

Dlouhými vysokými skoky překonával náhon k mýmu břehu a já položil kolo na zem. Vyskočil z křoví pět metrů přede mnou. Takový mrňavý, zablácený a celkově mokrý a rozklepaný psisko. Dívali jsme se na sebe a najednou zahrábnul dozadu a vystřelil ke mně. Kleknul jsem si, aby mi mohl vyskočit až na ksicht. Otevřenou držkou mě napálil do nosu. Chvilku jsme se líbali. Tak dlouho jsme se neviděli!

Čočka je pes jedný mý bejvalky, pro kterou nemám slov. Slibovala mu nejkrásnější psí život, přitom ho na celý dny zavírala doma a po večerech s ní musel ležet na gauči před bednou. Jako já.

Čočko! Víš, jak jsi mě zpočátku sral? Ta tvoje zarputilost, vychcanost a tvrdohlavost mi trochu zatápěla. Chodil jsem s tebou na procházky. Byls celkem v pohodě, ale občas jsi mi naschvál zdrhnul. Nenechal ses přivolat, prostě jsi někde v lese vzal čáru po lákavý stopě divočáka – s tvejma sedmi kilama – a úplně ses na mě vysral. Šel jsem, volal jsem tě, pískal jsem. Nikde nic a vždycky, když jsem chtěl nechat tě v tom vykoupat a odvracel se, jsem někde v trávě zahlíd tvoje oči. Napjatý, vykulený, odhodlaný. Nic nepomohlo, že jsem tě ještě párkrát zavolal. Seděl jsi a vytřeštěně čuměl. Musel jsem si pro tebe dojít a dát ti do držky. Vzdal ses, leh sis na záda a já tě pořádně stisknul pod krkem. Nebylo vyhnutí. Pak jsi ale zbytek cesty poslouchal jako kurzor. Nehnul ses ode mě dál než na deset metrů. Tvůj přístup jsem chápal: byl jsem vetřelec na panství paničky a chtěl jsi mě porazit. Chápal jsem, že kdo chce bejt druhým roven, musí to dokázat. A kdo chce svobodu, musí si ji vydobýt.

I s tímhle brutálním přístupem jsem tě naučil čekat samotnýho před večerkou, než nakoupím. Pochopil jsi to takřka ihned. Tohle tvoje panička nedokázala.

Jedný noci, když jsme s tvojí paničkou měli došukáno a už usínali, jsi vyskočil ke mně na postel a lehnul jsi mi tlamou na předloktí. Pak jsi mi celý předloktí a celou ruku až k rameni pečlivě olízal. Pak sis zase lehnul na moje rameno.

Čočka se mi odrazil nohama od hrudi, odskočil a jako by nic se malinko vzdálil. Taky jsem si došel pro kolo a nased na něj. Jel jsem takřka krokem za Čočkou, kterej očuchával a důležitě ochcával olše u cesty. Panička ho očekávaně postavila na odstavnou kolej, jakmile si pořídila lepší hračku. Jenomže jak tohle mohl on, naprosto upřímně, nekompromisně a od srdce milující psisko, předvídat a pochopit? Ale nakonec, Čočko, není tahle svoboda lepší?

Za lávkou u elektrárny jsme se rozdělili. Jednou nohou jsem sesednul s kola a díval jsem se za ním. Vykračoval si sveřepě, ale několikrát se po mně ohlíd. Oba jsme věděli, že to nemá cenu. Vzdaloval se uličkou. A kam šel? Za svejma záležitostma, přece.

A já? K životu nebo… Vždyť jsem jako on; hraju si v bahně. S Čočkou jsme kámoši. To je pro mě čest.